Jeho život je stále zastřen tajemstvím. Pramenů se totiž moc nedochovalo. Nejvíc informací se tak dovídáme z knihy historika a spisovatele Josefa Svátka z let 1886 až 1889. Ten sepsal Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze a ve čtyřech dílech čtenáře seznamuje s nejvýznamnějšími historickými mezníky, kriminalistickými případy a soudními procesy, které vzrušovaly lidi koncem 16. století a v první polovině 17. století. A tam, samozřejmě, kat Jan Mydlář nesměl chybět.

Jak to ale bývá, spisovatel Svátek si mnoho věcí do svého románu přimyslel a upravil, a tak stále nevíme, co jsou fakta a co fikce. Podle Svátka se Jan Mydlář narodil v Chrudimi roku 1572 do rodiny městského písaře Mydláře. Rodina byla silně protestantská. (Zdroj: cs.wikipedia.org) Už tady ale historikové nesouhlasně kroutí hlavou. Podle nich se totiž malý Jan narodil do rodiny mydláře. Jeho otec tedy neměl být významný písař či konšel, ale obyčejný výrobce mýdla. Ani jeho studium lékařství na pražském Karlově vysokém učení, kde se měl setkat s Janem Jesseniem, se nezakládá na pravdě.

Podle pořadu České televize Bílá místa totiž Lékařská fakulta v Praze za jeho doby neexistovala. (Zdroj: www.ceskatelevize.cz)

Jedno je ale jisté. Jan Mydlář je v naší historii asi jediným katem, který se ke své profesi dostal "jako slepý k houslím". Hnala ho totiž touha zachránit milovanou ženu, krásnou Dorotku. S největší pravděpodobností to byla dcera jeho strýce. Dorotka ale jeho lásku neopětovala a kvůli penězům si vzala zámožného a o několik let staršího mlynáře. Ten ji ale po několika měsících přestal bavit. Dorotka asi nebyla moc chytrá, protože zvolila poněkud průhlednou formu, jak se nepohodlného manžela zbavit. Do jídla mu přimíchala jed. Když se pak dostala do rukou chrudimského kata Záviše Matěhy, který se ji právem útrpným snažil přimět k doznání, mladá vražedkyně se ke všemu přiznala a ještě udala dvě báby kořenářky. Osud Dorotky a Jana Mydláře tak byl zpečetěn.

Jan se totiž nehodlal své lásky vzdát, a tak se rozhodl, že udělá vše, aby ji zachránil. K Dorotce, odsouzené k zahrabání zaživa pod šibeničním vrchem, se přes biřice ale nedostal. Mydlář tak přemýšlel dál. Tentýž večer zaklepal na dveře Matěhovy katovny. „Chci k tobě do služby, Záviši. Chci se stát tvým pacholkem. Jen díky tomu budu moci Dorotku v jejích posledních minutách podpořit," prosil Mydlář starého kata. Ten ho ze všech sil přemlouval, aby to nedělal a aby své rozhodnutí ještě přehodnotil. Sám věděl, že pokud Jana přijme, na jeho zádech spočine kus smutného Mydlářova osudu - už nikdy nebude váženým občanem. Bude pouze poslem smrti. Jan ale na svém přání trval, a tak si nakonec plácli.

V den popravy silně pršelo. Dorotku svrhli do předem vykopané díry, která se měla stát jejím hrobem, a rychle na ní sypali hlínu. Když ztichl její pláč a křik, kat se s pomocníky otočil a rychle spěchal do tepla. Jan Mydlář však padl na kolena a ze všech sil hlínu, která se měnila na pevné bláto, odhrabával. Hluboká jáma se rychle plnila vodou a po nekonečných minutách Jan rezignoval. Milovanou Dorotku nezachránil a pochopil, že jeho životní cesta se začala ubírat směrem, který bude plný krve a utrpení. Stal s katovým pacholkem. (Zdroj: www.hrdelnipravo.cz)