Mělo to tak zůstat
Jmenuji Marta. S Mirkem, mým mužem, dnes už jen dle oddacího listu, jsem se seznámila v tanečních. Žádný „travolta“ to nebyl, spíš „takovej záchodovej pavouk“, jak se u nás říká těm, kteří svým tancem dokážou rozesmát okolí, ale rytmus v těle měl. Blonďák, vlasy na ramena, modré oči, ani tak tehdy dívčí srdce nelámal. Zlomil jen to moje. Pominu-li těch pár (tím nemyslím dva) pupínků v obličeji, mně se docela líbil. Měl v sobě takové zvláštní kouzlo.
Pár týdnů jsme se vodili za ručičku, ale rozešli jsme se. Možná i proto, že on si v pátek sbalil ten svůj bágl a vyrazil někam do lesů. Nejsem žádná porcelánová panenka, ale spát někde na jehličí se mi fakt nechtělo, nehledě na to, že by mě rodiče stejně nepustili.
Navíc jsem tomu jeho kouzlu tehdy nijak zvlášť nepropadla. Mělo to tak zůstat?
Vůně táboráku
Na konci čtvrťáku začala moje kámoška chodit s klukem, který byl tramp. S partou kamarádů o víkendech vyrážel na takovou malou osadu u říčky. Začala jezdit s ním, a přemluvila mě ať jedu také. Že prý je to fajn. Jela jsem. Tam jsme se znova potkali. Tentokrát mu tvář zdobilo strniště, měl vypracované tělo. Prostě nádherně zmužněl. Hned mě poznal, a že prý mě nikdy nepustil z hlavy.
Krásně hrál na kytaru a zpíval, dlouhé pohledy z očí do očí. Večer u táboráku začaly lítat jiskry. Nejen z ohně. Zapálily i plamen v mém srdci. Jeho kouzlo mě tentokrát naprosto pohltilo. Vůbec mi nevadilo, že jsem mu dala svůj věneček na jehličí.
Ten večer byl kouzelný. Hřála mě i studená voda v říčce...
Fajn chlap
Že je docela fajn chlap jsem začala poznávat, až když se mi kulatilo bříško. Později, že je i skvělý a starostlivý táta. S prvním synem jsme vyrazili na osadu, když ještě cucal dudlík. Ale byli jsme tam jen párkrát. Mirek se vzhlídnul v rodině a za dva roky přišla na svět dcerka. „Zatrampovali“ jsme si spíš jen proto, aby i ona poznala jak chutná život v přírodě. Měla jsem pocit, že nám to v manželství klapalo. On se usadil a rodina pro něho začala být víc než parta kamarádů. Byla to dle jeho slov ta pravá životní hodnota.
Dcerce bylo pět, syn chodil do školy, přibylo pár starostí, a já jsem neplánovaně otěhotněla. Mirek byl šťastný, že prý se tím upevní naše rodinné pouto. Tehdy se rozváděl jeho nejlepší kamarád Honza. Nijak se z toho nehroutil, manželství jim neklapalo a brzy si našel mnohem mladší „lesní vílu“, jak jí říkal. Začal ji brát s sebou na osadu. Pak přišel víkend, který mi změnil život.
Mirek mi oznámil, že vyráží s Honzou. Prý, aby tu jeho lesní pannu poznal…
Bosorka
Vrátil se a byl tak nějak úplně jiný, to jsem poznala hned. Děti, které ho vítaly ani nevnímal, byl tak nějak zasněný. Myslela jsem si, že se mu zastesklo po „starých“ časech. Nijak jsem tomu zpočátku nepřikládala větší význam. Když mě ale začal nechávat každý víkend s dětmi samotnou, měla jsem divný pocit. Pak začal blábolit nějaké nesmysly o tom, že ta Honzova má úžasné duchovní hodnoty, že nechápe, jak dnešní společnost mohla propadnout vymoženostem. Dokonce mi někde sehnal k narozeninám valchu. Bohužel to nebyl vtip. Myslel to vážně.
Ač bylo léto, doma bylo chladno. Chtěla jsem tomu přijít na kloub. Mamce jsem dala na víkend děti a k jeho překvapení jsem mu v pokročilém stavu a s pár (pouze těhotenským) kily navíc oznámila, že jedu s ním. Nadšený nebyl.
Ta Honzova lesní víla se jmenovala Lucka. Osadu pojala jako San Francisco 60. let. Bosá, s rozpuštěnými vlasy, které jí sahaly do pasu, si do nich vpletla kopretiny a oděná neoděná tanečními kreacemi předváděla trampům své dívčí vnady. Večer si ustlala na mechu.
Lesní víla? Bosorka to byla! Mého Mirka naprosto zblbla a očarovala.
Zpátky do lesů…
Ještě mě odvezl do porodnice a postaral se o děti. Doma mě nepřivítal s kyticí růží, jako u prvních dvou dětí zavinutých v peřince, ale celou náručí nečekaných výčitek. Že teprve teď poznal, že jsem ho připravila o jeho sen, že vždycky chtěl žít v souznění s přírodou a já jsem ho donutila dívat se na televizi, koupit auto, jet na dovolenou do hotelu. Že poznal, že vlastně nemám žádný vztah k přírodě… Že on už dál žít v takovém světě nechce. Že mu Lucka otevřela oči. Jediné, v čem měl trochu pravdu, že jsem to trampování opravdu moc nemusela. Ale přírodu mám ráda a nevidím nic špatného na tom, že nám večer svítí lustr.
Bágl už měl sbalený. Odešel za svou žínkou někam do lesů. Vůbec mu nevadilo, že ji přebral nejlepšímu kamarádovi, že nepozná, jak vyrůstají jeho děti ani novorozená dcera. Na rozloučenou mi ještě dal vybílený rodinný účet.
Pochopila bych, že se lidé rozejdou, ale nepochopím, jak se někdo může naprosto a úplně změnit a takhle zblbnout! Vzdát se civilizace. A k čemu jim potom jsou peníze, když si ustelou na mechu a budou jíst mravence a lesní bobule? Vždyť ta jeho bosorka „prachy“ přeci odsuzuje a nepotřebuje! Nevím, co za tím je. Zmizel. Stále ho mám strašně ráda, ale nejsem si jistá, zda chci, aby dostal rozum a vrátil se k rodině.
