Z lůžka na lůžko

Jsem fyzioterapeutka a jmenuji se Mirka. Dřív, než se vám svěřím, jen slovíčko o rodičích. Jsem jedináček a od malička si mě hýčkali. Měla jsem hezké a šťastné dětství, vedli mě k lásce k lidem, přírodě, pomoci potřebným. Oba jsou lékaři, vcelku ctižádostiví, ale vím, ač to nikdy neřekli nahlas, doufali, že převezmu jejich štafetu. A když ne já, alespoň můj choť bude mít „bílý plášť.

Mám krásnou práci, kterou mám ráda, v jednom lázeňské středisku pro doléčení po operacích a rehabilitaci.

„Pár cenťásků“

Převezli ho k nám z lůžka na lůžko, jak se v naší branži říká. Z nemocnice, po třech operacích. Loket, zlomená stehenní kost, rozdrcená pata. Lezl, kam neměl, jak jsem se dozvěděla později. Když jsem ho poprvé viděla, z pokrývky mu koukal nos a tmavé kučery. Spal. Pousmála jsem, byl jak nevinný čertík. „Co je zač?“ zeptala jsem se holek ze sesterny. „Až se z toho trošku vyhrabe, je tvůj…,“ mrkly na mě šibalsky a já pocítila nepatrné zašimrání v břiše.

Přiznám se, že když se dostal do mé rehabilitační péče, možná jsem nejprve pocítila takové, no snad, nedá se říct zklamání, ale ano, asi bylo. Vím, že jsou „velcí“ muži, ač malého vzrůstu, a manželství, kdy žena muže převyšuje (výškově!) o hlavu jsou spokojená. Rudovi, dnes mému manželovi, do průměrné výšky ženy u nás (což je nějakých 165 centimetrů), schází osmnáct cenťásků.  

Během půl roku, kdy jsem mu cvičením pomáhala vrátit se do života, u mě vyrostl do výšky basketbalisty. O to, o co ho příroda obrala na výšce, o to víc mu přidala na duši. Myslím si, že tak milého, zábavného, pohodové a pokorného člověka jsem do té doby nepoznala.

Navíc je inteligentní, pozorný, prostě zkrátka skvělý. Povídali jsme si, a čím víc jsme se poznávali, tím víc jsme si rozuměli, až mezi námi vzplála láska jako trám. (Nutno podotknout, že mě osud podstrčil sirku už při prvním pohledu na toho spícího neznámého). Mohla bych říct „… ještě, že tam jsou bazény a vany, jinak by středisko lehlo popelem“, ale vtipné by to bylo, kdyby byl můj příběh bez mraků.

Buď, nebo nebuď

Rodičům jsem během jeho rekonvalescence naznačila, že jsem se „u nás“ sblížila se skvělým a chytrým člověkem. Byli šťastní. Slíbila, jsem jim, že jim ho brzy představím. Rudu propustili na jeho (spíš mou) žádost o necelé tři týdny dřív, a já jsem se k němu hned nastěhovala a dál mu pomáhala s rehabilitací. Přišel čas představit ho mým rodičům a oznámit, že se chceme vzít…

Pozvali nás na večeři o čtyřech chodech do parádní restaurace. Tehdy jsme si spolu poseděli naposledy. Když jsme přišli, oni doslova ztuhli. Mohla bych pochopit že, po mém boku očekávali nějakého s titulem z jejich branže, že Ruda, který se zabývá „jen nějakými počítačovými programy“ a nedrží v ruce skalpel byl pro ně zklamání. Možná by to zkousli, kdyby měřil nějakých sto osmdesát. Ale to se jen domnívám. Zcela jistě vím, že problém je jeho výška. Lépe řečeno jeho onemocnění – porucha vzrůstu zvaná nanismus.

Volba

S Rudou jsme se vzali a svatbu pojali s humorem na téma „trpaslík“. Rodiče nepřijeli. To, že se za námi na ulici lidé ohlížejí, nám nevadí. Také někteří mí kamarádi najednou nemají čas si se mnou (tedy s námi) vyrazit, ale nechápu, že rodiče nepochopí, že jsem našla pravou lásku, že jsem s ním naprosto šťastná a nedokáží to přijmout jen proto, že je jiný. Odmítají se mnou bavit, stýkat. Nepogratulovali mi ani k magisterskému titulu a vím, že z toho musí mít radost. Naprosto mě zavrhli a jasně dali najevo, že buď „ten skřet“, nebo oni.

Nechápu to a strašně mě to mrzí a trápí. Mám je ráda, chci si nimi dál vycházet, ale své lásky se nevzdám. Možná to chce čas. Doufám...