Moje „růžička“
Růžička jí neříkám podle královny květin, i když je stejně krásná, ale proto, že je čtvrtou nositelkou v rodině jména Růžena, které úplně nesnáší. Jako malí jsme si dělali bábovičky na pískovišti, v první a druhé třídě seděli spolu v lavici a dávali jeden druhému ochutnat své svačinky. Oba jsme věděli, že nás k sobě něco poutá, ale netušili, že to něco byla dětská láska.
Její rodiče se rozvedli, maminka se s ní odstěhovala do jiného města. Jako děti jsme si posílali psaníčka – zdobené dopisy, poštou, mobily ani mail jsme tenkrát neměli. Když jsem byl v pubertě, přestal jsem jí odpovídat, začalo mě zajímat, co mají holky pod sukničkou a na střední to začal odhalovat.
Když mi bylo sedmnáct, no skoro osmnáct, maminka při jedné velké domácí čistce objevila pod mou postelí krabici od bot – s psaníčky. „Můžu to vyhodit?“ zeptala se mě. Vzal jsem ji, otevřel a rozehřály mě vzpomínky na zvláštní „růžičkové“ teplo, které žádná holka, kterou jsem znal, neměla. Zatoužil jsem ji vidět.
Jako detektiv
Adresu jsem už dávno zapomněl. Dnes by sehnat lásku z dětství bylo jednoduché, možná, nebo určitě jednodušší. Sednete k počítači, projedete třeba profily, seznamy žáků… Ale tenkrát?
Ulil jsem se ze školy, sednul na autobus a jel do města, kam se odstěhovaly. Byly tam čtyři základky, kde, jak jsem doufal, něco zjistím. Ze dvou mě z kanceláře ne moc slušně vyprovodili. Ale jedna paní učitelka za mnou přišla na chodbu a zeptala se: „Proč ji vlastně sháníš, hochu?“ Řekl jsem jí to. „Růženku si pamatuju, byla to moc hodná holka. A hezká. Šla na veterinu…“
Moc šancí jsem si nedával, navíc jsme se naposledy viděli, když nám bylo sedm, ani jsem netušil, zda bych ji mohl poznat, ale šel jsem před školu a doufal. Čekal jsem jen dvě vyučovací hodiny. Poznali jsme se hned. A poznali hned, že k sobě patříme.
Do pekla
Bydlíme spolu v malém domku, máme sedmiletého Luďka a pětiletou – Růženku ne, ale Rozálii. A krásné manželství. Tedy měli, než před několika měsíci můj kámoš slavil třicetiny. V pěti jsme dali pánskou jízdu a dost ji v jednom klubu s hudbou rozjeli. Celou dobu tam ze mě nespustila oči jedna, no Lucie. Kluci si ze mě dělali srandu a po pár panácích mě začali hecovat: „Jdi do ní, bude sranda, vždyť o nic nejde.“ Tak jsem s ní začal flirtovat, koupil jí drink, tancoval s ní a říkal jí, jak se krásně vlní, jak krásně voní. Pravda je, že jsem si to docela užil a bavili se i kluci.
Ten večer jsme se opravdu bavili i s Lucií a zpříjemnila nám večer, mně však znepříjemnila život (ilustrační obrázek)
Mohlo to tím večerem skončit. Jenže ten oslavenec, blb jeden, nepoznal hranici a přišlo mu hrozně vtipné, když jí s opileckým smíchem dal mojí adresu a telefon, aby si to se mnou mohla zopáknout, kdyby chtěla. Jenže to jsem nevěděl.
V pekle
Zazvonila u nás už za dva dny. Nebyl jsem doma. „Sháněla tě tu nějaká…, že prý spolu jdete do kina.“ Pak zase, že jsem jí slíbil, že si zopákneme ten parádní večer v baru. Pozdě večer mi zazvonil mobil, číslo jsem neměl v kontaktech. „Ahoj, miláčku, platí ten víkend?“ Nejdřív jsem to vůbec nechápal. Řekl jsem to klukům, a z jednoho vypadlo, že ten kontakt na mě jí z opilecké euforie dal Miloš, tedy oslavenec.
Růžičce jsem se to snažil vysvětlit. Snad mi věří, že jsem s tou Lucií nespal, že s ní nic nemám, alespoň to říká, ale strašně smutně a se zvláštním pohledem. Kluci jí řekli, jak to tenkrát bylo, ale je přesvědčená, že mi kryjí záda, že to nebyl hec. Snad i věří, že jsem chtěl Lucii fakt sbalit a nevěří, že jsem jí nic neslíbil. Ale i ten „blbej“ flirt bere jako zradu. Snesl bych, kdyby mi nad hlavou lítaly talíře, ale máme takovou zvláštně tichou domácnost. Ztratil jsem její důvěru, což strašně těžko nesu a je to peklo.
Pod kotel přikládá ještě Lucie, v mobilu jsem si ji sice zablokoval, koupili jsme si domácí kameru, abychom viděli, kdo zvoní, tak mi hází dopisy do schránky. I kdyby mi tehdy hrozila otrava alkoholem, jsem si jistý, že bych jí lásku ani manželství nesliboval, jak v nich píše. Má životní láska je Růžička, po jiné ženě netoužím. Lucie to ví, a já vím, že se jen mstí za to, že jsem si z ní ten večer vystřelil.
Nevím, jak se jí zbavit a nevím, jak si získat zpět svou Růženku. Vždyť už jednou jsem ji zklamal, když jsem ji přestal psát! Slovo rozvod u nás zatím nepadlo, ale spí v obýváku. Zvítězí naše láska?
