O mamince

Maminka mi dala krásné dětství, ač to neměla snadné. Otec pracoval ve výzkumu a ještě, než jsem začal tvořit své první souvislé věty, odjel na konferenci za velkou louži a už se nevrátil. Jen tak mimochodem, ani po sametu. Našel si tam svůj nový život (tedy novou, nějakou zazobanou doktorku).

Že mamka tehdy přišla o svou práci laborantky ve stejném ústavu jako pracoval on je vedlejší, podstatné je, že zůstala sama, protože se rozvod na dálku vlekl. Sourozence proto nemám, a možná i proto bylo naše pouto silné. Ona vždycky tak nějak předem věděla, že se mi začne kývat zoubek, že ta holka, do které jsem byl v patnácti zamilovaný až po uši mi zlomí srdce. Věděla… Prostě věděla. Na všechny mé bolístky znala lék, na trable měla radu.

Prokletí?

Abych to nijak moc neprotahoval, jmenuji se Ivoš a pomalu mi bude třicet osm. Vydal jsem ve šlépějích svého otce, také se dívám na „svět“ skrz mikroskop. Oženil jsem po třicítce. Má žena se jmenovala Markéta. Po dvou letech se nám narodila dcerka. Dali jsme jí jméno Johana, to je jméno napsané v kalendáři v den, kdy jsme se poznali. A ještě dřív, než já jsem přišel o otce, ona přišla o mámu. Autonehoda.

Po té zdrcující události mi maminka byla neskutečnou oporou. Nejen duševní. Vybrala si dovolenou a vzala si Johanku k sobě, pak neplacené pracovní volno. Když jsem se vyhrabal z nejhoršího, vyjednala si zvláštní pracovní dobu a pomáhala mi se o ni starat.

Rozhodla se vzít to do svých rukou

Když Johanku zapsali do školy, maminka usoudila (určitě správně), že potřebuje mámu, rodinu, sourozence, že nemá nevyrůstat u babičky. Nechtěl jsem zůstat doživotní vdovec, jenže jsem se do ženění nijak nehrnul. Ostatně, kde jí také hodnou mámu sehnat? Na mém pracovišti bylo zadáno, na prohlídce hradů a v zoo potkáte jen rodiny (alespoň já), nebo nanejvýš nějaké to strašidlo či opici před klecí.

Maminka pracuje v nemocnici. Práci u nich v laborce dostala jedna „třicítka“, fakt pěkná, míry víc než ideální, vlasy – použiju-li přirovnání – hříva jako lev. Prý se do ní zamilovali (jak tvrdila) i významní muži, ale měla smůlu, žádný vztah jí nevyšel. Maminka pro mě vycítila úrodnou půdu a pozvala ji k sobě na oběd. Byl jsem tam samozřejmě i já s Johankou.

Musím přiznat, že její návštěva byla docela příjemná, trošku koketovala, ale nezaznamenal jsem žádné významné pohledy či svádění. (Nebo jsem trouba a nepoznal to?) A Milada, maminčin objev, se zdržela až skoro do večera.

Sedl jsem na lep

Za pár dní maminka přišla s tím, že se jí Miládka svěřila, že se do mě na první pohled zamilovala. Pravda, nevyklopila to na mě hned, nejdřív chodila jako kolem horké kaše, pak začala naznačovat, a nakonec mi „poradila“, ať si ji vezmu. Že to je fakt hodná, slušná a pracovitá holka. Na mé námitky, že já k ní nic necítím mě začala nahlodávala, že se určitě ve mně láska probudí a cestu si najde.

Začala k nám (tedy mamce) chodila stále častěji, vypadala jako nevinná holubice, mamka v ní snad viděla dceru. Nakonec jsem tomu jejímu šestému smyslu, že určitě budu šťastný, že je „Miládka hotový andílek“ podlehl.

Měli jsme svůj věk, požehnání mé maminky (spíš dotlačení), tak jsem vlezl do chomoutu, ať se ta láska vydá na cestu co nejdřív. Svatba to nebyla nijak honosná, pár mých kolegů z práce a známí maminky, hudba, aby si to Johanka a maminka užily. Už pár hodin poté, co se mi na prsteníčku začal třpytit drahý kov, jsem měl divné tušení. Milada se někdy odpoledne vytratila, že si jde na chvilku odpočinout, kapelník se omluvil, že se jednomu ze dvou kytaristů udělalo špatně…

Vrátila se až večer s omluvou, že to nějak nezvládla. Prožil jsme krásnou svatební noc, kterou by mi mohl leckterý chlap závidět, protáhla se až do pozdního večera (Johanka byla u maminky). Ale…

Když se maminky mýlí

To, že chodím do práce nevyspalý a zničený, bych ještě unesl. Zatím to zvládám díky životabudičům. Ale téměř záhy jsem poznal, že je moje žena „závislák“. I kdybych ji uspokojil několikrát za noc, klidně si to cestou do práce „rozdá“ třeba s vrátným. Později jsem zjistil, že to není jen slovní obrat. Je nymfomanka, lépe řečeno trpí sexuální závislostí, chcete-li odborný termín, psychickou poruchou zvanou hypersexualita (více viz galerie). Není to žádné „alespoň“ si užiješ. Je to problém. Střídá jednoho milence za druhým.

Můžu se rozvést, ano, ale Milada si dokázala Johanku získat. Dokonce jí začala říkat „mami“. Nemůžu jí druhou mámu jen tak sebrat. Věřím, že je to upřímný nehraný vztah i ze strany Milady. Také přišla jako malá o rodiče při bouračce a vychovala ji babička.

Terapie existuje, to jsem si zjistil. Zatím o ní nechce slyšet. Nepřizná si to. Můžu jen doufat, že ji přesvědčím a tu svou závislost dostane pod kontrolu (pokud to do té doby unesu a snubák nezahodím). Zatím docela trpím, nevím, co dělat, jak se zachovat. Koneckonců mám i strach, „co přinese domů“… (Mamince jsem to neřekl.)