Ačkoliv jsem byla v pracovním procesu úspěšná a budovala kariéru, toužila jsem vždycky po rodině, po manželovi a dětech. Muže jsem našla úžasného, ale co se týče dětí, pořád se nedařilo. Lékaři si nevěděli rady, podle všech vyšetření jsme oba byli zdraví. Průběžně jsem propadala zoufalství. Věděla jsem, že některé kamarádky jsou spokojené bez dětí, ale já jsem maličké strašně moc chtěla.

Štěstí se usmálo

Po dlouhém a marném snažení se na nás konečně usmálo štěstí. S těhotenským testem v ruce jsem doběhla do ložnice.

„Jsem těhotná!“ Sotva jsem to ze sebe dokázala vypravit. Manžel mě popadl do náruče, samým štěstím neschopen slova. V tu chvíli jsem se cítila jako v nebi. Další měsíce se nesly ve znamení příprav na příchod prcka. Snažila jsem se svoje nadšení mírnit, ale prostě to nešlo.

Věděla jsem dobře, že klidné večery a možnost nakládat s volným časem po libosti se po narození dítěte radikálně změní. Stejně tak jsem věděla, že mi to stojí za to. Nám oběma to stojí za to.

Komplikace

Absolvovala jsem poctivě všechny kontroly a testy, od těch pohodových po ty méně příjemné. Na kontrole přímo v porodnici se ovšem ukázaly komplikace. Monitor, a potom i ultrazvuk. Dostala jsem ještě možnost si rychle sbalit věci – a pak mě čekal zákrok, akutní císařský řez.

Manžel dorazil za mnou a byl mi bezvýhradně oporou, zatímco já se tiše modlila, aby to všechno dobře dopadlo. Abych teď, v podstatě v poslední chvíli, neztratila vytoužené dítě, na které jsem se tolik těšila.

Naše dcerka se narodila o čtyři týdny předčasně. Nejdřív jsem se děsila, ale maličká byla v pořádku a všechno se zdálo na dobré cestě.

Noční můra

Sotva jsme s maličkou přišli z porodnice domů, začala plakat. Zkoušela jsem ji uklidnit, ale nic nezabíralo. Bezradně jsem ji podala manželovi – a dítě se okamžitě ztišilo. Za krátkou chvíli spalo jako dudek. Zpočátku jsem si s tím nelámala hlavu. Ale po zbytek týdne to vypadalo stejně: dcerka byla strašlivě plačtivá a jen táta ji dokázal uhoupat a uchlácholit.

Když se musel muž vrátit zpátky do práce, trnula jsem, jak to zvládnu. Tak začalo každodenní několikahodinové peklo, kdy malá nespala, téměř neustále plakala, jen občas se napila nebo na pár minut zdřímla, aby záhy mohla pokračovat.

Zkoušela jsem všechno. Nechat ji unavit pláčem, chovat, chodit s ní, krmit ji, přebalovat, zkrátka všechno. Nic nepomáhalo. Ten křehký a přitom pronikavý pláč se mi zarýval do uší. Ale jakmile se vrátil manžel, stačila chvíle, aby se dítě uklidnilo, bylo mazlivé a roztomilé. Jako by ty prořvané hodiny ani neexistovaly. A tak to šlo postupně dál, den za dnem.
 

Nevzdat to

Cítila jsem se strašně provinile, že nejsem schopna oné opěvované mateřské lásky, která je bezpodmínečná a překoná všechny překážky. Pořád jsem přemýšlela, co jsem udělala špatně. Copak jsem svoje dítě nechtěla „dost“? Cítí ze mě mou únavu, frustraci a zoufalství?

Dokonce přišly chvíle, kdy jsem se přistihla, jak uvažuji o tom, že ji nemám ráda, a pořídit si dítě, byla chyba. Ten neustálý dětský křik nešel vystát. Několikrát jsem ji musela položit do postýlky, sebrat se a na pár okamžiků odejít z místnosti, abych ten hysterický křik rozdýchala.

Nejvíc mi pomohlo říct si, že to tak prostě je. Že to není moje vina a nemá smysl přidávat k vyčerpání z péče o dítě ještě sebeobviňování, které situaci nijak nezlepší. Jsem samozřejmě utrápená a frustrovaná z toho, jak už nevím, co dělat jinak nebo lépe.

Netuším, jak si najít cestu k vlastní dceři. Vyzkoušela jsem kdejaké rady, jenže nic se nezměnilo. Ale navzdory všemu se snažím držet, vytrvat. Věřím, že časem se všechno obrátí k lepšímu.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, jména byla na její přání změněna.