Docela obyčejně
Jsem Radek a s Hanou jsme se seznámili po maturitě v létě u vody. Chodit spolu jsme začali v prvním ročníku na vysoké – já studoval informatiku, Hana grafický design. Náš příběh není, tedy nebyl zpočátku výjimečný. Žít spolu v pronajaté garsonce jsme začali dřív, než jsme si před jméno směli psát Bc. Já jsem už během studií pracoval pro firmu, kde jsem hned po škole získal hodně dobře placenou práci. Hana příležitostně v rámci získávání praxe brigádničila. Práci sháněla hůř, ale sehnala, ač v ní nebyla příliš spokojená.
Vzali jsme se jako bakaláři také proto, abychom si mohli vzít hypotéku. Začali jsme se pomalu zařizovat a pokračovali ve vzdělávání. Děti jsme chtěli, ale nijak na ně nespěchali. Tedy hlavně Hana.
Měl sis dát pozor!
Ať plánované či ne, dítě rodičům vždycky život změní. Mně ho malý Ráďa obrátil naruby.
Jsem ajťák, takže se mně neptejte, nerozumím tomu, jen vím, že žena měla nějaké tělísko, aby neotěhotněla, kterému docházela „záruční doba“ a potřebovala ho vyměnit. Tehdy se to stalo.
Matkou ještě být nechtěla, chápu, že si chtěla ještě pár let užívat, navíc sehnala práci, která ji „konečně naplňovala“, jak s nadšením tvrdila. Začala se drát na své vysněné výsluní. Společnost, pro kterou pracovala, v té době získala velkou zakázku na propagační projekty, na kterých se Hanka mohla podílet.
Těhotenství jí zkřížilo plány. Navíc jí bývalo hodně špatně, byla unavená, neustále mi němými pohledy vyčítala, že za to můžu já. Abych si ji nějak udobřil, přebral jsem za ni všechny domácí práce.
V krátké době jsem se propracoval od spálených topinek k vcelku chutnému guláši a skamarádil se i se žehlicím prknem, ona díky mně ke skvělé pozici v práci ve zmíněném projektu. Měla samostatně zpracovat nějaké předběžné dílčí návrhy, což jsem za ní z velké části udělal já. Chyba!
Zhruba dva měsíce před porodem mi řekla: „Když sis ho spíchnul, tak se starej!“ Já si tu šanci nenechám kvůli vyměňování plínek vzít!“ To bylo hodně drsné. Jsou chlapi na mateřské, důvody jsou třeba finanční, když žena vydělává víc, nemůže odejít z práce, aby nepřišla o místo a další. Vždy je to ale o dohodě a zvážení těch dvou. Zůstat doma jako otec pro mě neměl být zas tak velký problém. Se šéfem jsme se dohodli, že po tu dobu budu dělat nějaké nutné práce z domu jako přivýdělek. Tak jsem jí ustoupil.
Já jsem dítě nechtěla, tak si poraď, jsi jeho táta... (ilustrační obrázek)
Kdo či co je víc?
Vybaven nějakými radami od kolegyň z práce a z nějaké internetové stránky maminek jsem na svou „dovolenou“ nenastupoval s obavami. Co zvládne ženská, musí i chlap. Hana si odbyla zákonem nařízenou šestinedělní péči, pak jsem přišel na řadu já.
Nějakou dobu mi ještě připravovala lahvičky s odstříkaným mlékem, pak synka odstavila. Tím pro ni mateřství skončilo. Ráďa byl opravdu zlaťoučký. Dodržoval přesně, co miminko má. Napapal se, chvíli si něco pobrukoval, zablbul jsem si ním, pak spinkal. Já jsem si zatím odeslal nějakou práci, vyčistil si hlavu na procházce s kočárkem. Paráda.
„Víš, že se už točí na bříško? Že už sedí? Že už…“ říkával jsem radostně Hance, když přišla domů z práce. „Tak vidíš, jakej seš šikovnej.“ Žádný zájem, žádná těšení na synka, žádná mazlení, nohy na stůl a relax po práci. Nechápu to. Ani mi nepomohla doma s ničím, jako obvykle chlapi své ženské (přinejmenším) na mateřské.
„Víš, že už leze po kolínkách?
Vytáhnul jsem si z internetu snad všechny články o mateřství, mateřském pudu, poutu, abych se to snažil pochopit. Zjistil jsem, že na rozdíl od žen, které se rozplývají nad kočárkem a touží mít kupu dětí, u některých se projeví „mateřský pud“, až když pod svým srdcem nosí bezbranné stvoření.
Hana však považovala těhotenství za mé selhání, překážku. Silné mateřské pouto a láska se začíná tvořit a upevňovat péčí, starostmi i radostmi, jak jsem vyčetl. To neměla ani zájem ani možnost vytvořit si. To je ta chyba?
Největší chyba
Chyba není, že je na mateřské chlap, když matka své dítě miluje a normálně se podílí na jeho péči a výchově. Moje chyba je, že jsem už v jejím těhotenství přebral „roli“ ženy. Jiným ženským také není dobře, mají problémy (a mnohdy větší), ale alespoň nastrkají prádlo do pračky a nádobí do myčky.
Další velkou chybou bylo, že jsem ji měl nechat, ač to zní krutě, ať se v práci ukáže sama, že na ten svůj vysněný post má. Ne to udělat za ní. Neskončil bych na mateřské. Tak jako tak se nikam nedostala, jak jsem se dozvěděl až mnohem později. Jen to doma tajila a „únavou z práce“ kamuflovala své selhání.
Když Radečkovi začaly růst zoubky a já se celé noci nevyspal, začal jsem nestíhat svůj přivýdělek pro firmu. S jeho prvními krůčky jsem to musel vzdát. Bez pomoci ženy se to nedalo. O dobře placenou práci jsem přišel, ale jsem si jistý, že se znova dostanu nahoru.
Nelituju, že jsem o ni přišel kvůli péči o synka, ale že on mou „mateřskou“ přišel o mámu. Neměl jsem na to přistoupit. Věděl jsem, že není žádná hvězda. Určitě by ji to mateřství „chytlo“ jako mě, byla by užitečnější než v práci. A nějakou by si po dětech našla, a i kdyby ne, uživil bych je.
Radeček jde za pár měsíců do školky. Vyrůstá v „naší“ domácnosti s paní, která si své mindráky z práce vylévá na nás. Přesto jí říkáme – zatím – „maminka“. Žádost o rozvod jsem už podal. O svěření synka do své péče se budu bít jak lev. Mé silné „mateřské“ pouto nic nepřetrhne. Ani kdybychom s Ráďou žili pod mostem…
