„Jsem muž jako hora. Vážím sto šest kilo. V tom to není. Bývalá žena mě mlátila podpatkem boty do obličeje, až jsem ho měl samou modřinu. Ze rtů a obočí mi tekla krev. Byl jsem jak ztuhlý, nebyl jsem vůbec schopen postavit se na odpor, cokoliv udělat. V práci jsem si vždycky něco vymyslel, třeba že jsem spadl ze schodů. Styděl jsem se, že mě mlátí vlastní žena.“

Dopis začínající těmito slovy nedávno přišel na adresu Intervenčního centra Praha, místa, kde odborníci pomáhají obětem domácího násilí. Už dávno totiž neplatí, že oběťmi týrání jsou pouze ženy. I chlapi můžou být terorizováni. Jen se o tom většinou stydí mluvit.

Totální nula

V České republice zatím neexistují průkazné statistiky, které by ukazovaly, kolik mužů je týráno. V sousedním Německu ale ano a uvádějí, že s nějakou z forem trýznění se setkal každý čtvrtý muž. Odborníci se domnívají, že situace v Česku bude podobná.

„Můžeme pouze odhadovat, ovšem i my se přikláníme k názoru, že česká čísla se těm německým budou velmi blížit,“ domnívá se psycholožka Anna Šusterová.

Nedá se sice interpretovat jako reprezentativní sociologické šetření, jeho výsledky přesto o lecčem svědčí. Téměř polovina z 800 respondentů například uvedla, že zná nějakého muže, na němž bylo pácháno domácí násilí Pouze necelých 15 % odpovídajících by však týranému muži dokázalo poradit, na jaké zařízení nebo organizaci by se měli obrátit s žádostí o pomoc.

Výzkum rovněž potvrzuje, že se v posledních letech velmi změnila role mužů a žen ve společnosti. Léty dané stereotypy o ženách u plotny a mužských živitelích rodin pomalu berou za své. Jenže zatímco na ženu v elegantním kostýmku, která „dělá kariéru“, dávno již téměř nikdo skrz prsty nekouká, muž na mateřské dovolené je stále pro mnohé spíše exot.

I dnes má velký počet lidí zažitou představu, že chlap by měl uživit rodinu, že má domů přinášet peníze, prostě se postarat. Pokud ztratí práci, v očích autoritativnější ženy to může být zásadní problém.

Týrají je i děti

Kde je vlastně hranice mezi domácím násilím a obyčejnou hádkou? „Domácí násilí je jednostranné. Stále ho způsobuje tatáž osoba. Myslím si, že považovat se za něj dá všechno, co je jednomu z partnerů nepříjemné, ale ten druhý mu to i přes to dlouhodobě a opakovaně dělá,“ říká Daniel Suchánek.

Kde není vzájemná úcta, prostě nastupuje násilí. Velmi podnětný je jeden z názorů na diskusi o týraných mužích ze serveru tretivek.cz.

„Pořád se mluví o tom, jak ženy trpí, ale já lituju spíš muže. Hloupých žen, které chtějí jen poroučet, je totiž hodně. Znám několik takových případů a vždy jsem litovala, že se mužský neuměl vzepřít nebo i zařvat. Viděla jsem toho hodně, slyšela taky, jsem totiž už stará a někdy je mi z toho smutno. Ale uvědomte si, dámy, bez mužského nestojí život za nic,“ píše jedna z diskutujících. Myslím, že pod její slova se laici i odborníci můžou podepsat.

Pro objektivitu je nutné zdůraznit, že domácího násilí se na mužích nedopouštějí jen jejich družky nebo manželky. V mnoha případech je týrají jejich dospělé děti.

Jako vystrašený zajíc

Čtenářům ještě dlužíme dovyprávění příběhu z úvodního dopisu. Naštěstí končí happy endem: 41letý počítačový technik z Prahy se nakonec sebral a po letech psychického i fyzického teroru od své ženy odešel.

„Jednou se ve mně něco zlomilo a v noci jsem utekl z domu. Žena mě jela hledat. Když jsem slyšel její auto, skočil jsem do oranice jako vystrašený zajíc. Bez hnutí, s obličejem v hlíně jsem se modlil, aby mě nenašla. Neměl jsem nic, jen pár korun v kapse, ale připadal jsem si jako král. Je to už pět let, co žiju sám, ale někde uvnitř to pořád ještě bolí. Cítím to tam,“ končí své vyprávění týraný muž.