Do Intervenčního centra v Praze, které pomáhá obětem domácího násilí, přišel dopis. Napsal ho muž. A ne že by se přiznal k mlácení své ženy a chtěl to obhájit nebo se poradit, jak přestat. Sám se obětí stal.

„Jsem chlap jako hora. Vážím sto šest kilo. Přesto mě bývalá žena mlátila podpatkem boty do obličeje, až jsem ho měl samou modřinu. Ze rtů a obočí mi tekla krev. Byl jsem jak ztuhlý, nebyl jsem vůbec schopen postavit se na odpor. V práci jsem si vždycky něco vymyslel, třeba že jsem spadl ze schodů. Styděl jsem se, že mě mlátí vlastní žena.“

Budižkničemu


Ač se statistiky o týrání mužů v naší republice nevedou, sousední Německo je zaznamenává a s výsledkem, že každý čtvrtý muž je obětí domácího násilí či jiného způsobu trýznění překvapuje. Situace v Česku je podle odborníků podobná.

„Můžeme pouze odhadovat, ovšem i my se přikláníme k názoru, že česká čísla se těm německým budou velmi blížit,“ říká psycholožka Anna Šusterová.

Německo dále uvádí, že polovina z 800 respondentů, kteří se sociologického šetření účastnilo, zná muže, který je obětí domácího násilí. Z toho jen 15 % by mu dokázalo poradit, na jakou organizaci se s žádostí o pomoc obrátit.

Časy, kdy ženy vládly plotnám a muži si s pivem v ruce ulevili u zápasu, jsou dávno pryč. Role se od 60. let minulého století dramaticky změnily a stereotypizace manželských párů je zastaralá. Zatímco ženy, které "nosí v rodině" kalhoty a honí se za kariérou jsou vychvalovány a považovány za vůdkyně svobodného světa, mužům v domácnosti a na mateřské dovolené se společnost vysmívá.

Na muže si dovolí i jejich děti


Jak ale definovat domácí násilí a co násilí ještě není? „Domácí násilí je jednostranné. Stále ho způsobuje tatáž osoba. Považuje se za něj všechno, co je jednomu z partnerů nepříjemné, ale ten druhý mu to i přes to dlouhodobě a opakovaně dělá,“ tvrdí Daniel Suchánek.

Na internetové diskuzi na stránkách tretivek.cz jsme našli podmětný příspěvek, který se tématem týraných mužů zaobírá.

„Pořád se řeší jen trpící ženy, ale já lituju spíš muže. Hloupých slepic, které nedělají nic jiného než jen poroučí, je hodně. Sama takové ženské znám a vždy jsem se divila, že se mužský nebránil a nedupl si. Je mi z toho smutno. Dámy by si měly uvědomit, že život bez chlapa je na nic."

Je potřeba zmínit, že týraní muži nejsou obětí jenom svých přítelkyň či manželek. Leckdy se role trýznitele ujmou i jejich dospělé děti.

Příběh se šťastným koncem


Rádi bychom se ale vrátili k dopisu z Intervenčního centra. Celý příběh naštěstí končí šťastně: Týraný muž se nakonec odhodlal svou trýznitelku opustit.

„Jednou se ve mně něco zlomilo a v noci jsem utekl z domu. Žena mě jela hledat. Když jsem slyšel její auto, skočil jsem do pole jako vystrašený zajíc. S obličejem v hlíně jsem se modlil, aby mě nenašla. Neměl jsem nic, jen pár korun v kapse, ale připadal jsem si jako král. Je to už pět let, co žiju sám, ale někde uvnitř to pořád ještě bolí. Cítím to tam."