„Je počůraný, tohle přece dělá vždycky, když je počůraný, musím mu vyměnit plenu,“ hlásí matka a Anežka rychle vyklízí pole. „Nemusím být u všeho,“ oznamuje vzdorovitě. Jaroslav se narodil, když mi bylo dvanáct. Přidušený, s pupeční šňůrou omotanou kolem krku. Resuscitace se sice podařila, ale vyplnila se i prognóza lékařů. Nikdy nebude jako jiné děti. Nebude běhat, mluvit, jeho vývoj je nejistý.
Náš otec situaci neunesl, a když byl Jaroslavovi necelý rok, opustil nás. Máma věnovala všechnu energii mému mladšímu bratrovi. Já jako bych ani nebyl. Nebo spíš tu byl jen proto, abych jí s bratrem pomáhal. „Vezmi Jarouška na procházku,“ říkala a šoupla ho do kočárku. „Ne, s klukama nikam nepůjdeš. Jaroušek potřebuje na vzduch a já musím uklidit a uvařit.“
Pomáhal jsem mámě, jak se dalo, a toužil jsem po uznání, pohlazení, ovšem veškeré projevy něhy byly vyhrazené jen pro Jarouška. Já byl levná pracovní síla, zdravý syn, který musí zastat roli otce, když ten už s námi není. Musel jsem se naučit bratra přebalovat, koupat, krmit. Vydržel jsem to do osmnácti a pak odešel z domova. Na ubytovnu. Matka mi tenhle krok nikdy neodpustila, i když jsem za ní jednou dvakrát týdně chodil, abych jí pomohl s úklidem a donesl těžké nákupy.
„Je to od tebe sobecké, takhle odejít a nechat nás samotné. A já se na tebe vždycky tak spoléhala,“ vyčítala mi, sotva jsem v kuchyni odložil nákupní tašky. Fakt, že jsem se oženil, byla pro ni další rána. „Tak ty si zakládáš rodinu. A kdo mi teď bude pomáhat s Jarouškem?“ Narození mých dětí oplakala. Ovšem nikoli radostí. Bratrův vývoj ustrnul na úrovni ročního dítěte. A jiné to už nebude. Jen s pomocí matky udělá pár kroků. Sám se nenají. Je, až do konce života a bude, odkázán na pomoc druhých.
„Že se o Jarouška postaráš, až tady nebudu?“ zeptala se mě nedávno. Řekl jsem, že nepostarám. Mám svoji rodinu, chodím do práce a po manželce to přece nemůžu chtít. Zase se rozplakala. „Vždycky jsi byl sobec. Vždyť Jaroušek nepřežije, do měsíce umře!“ Najednou mě zaplavila vlna vzteku. Vzteku a křivdy. Matka obětovala moje dětství i rané mládí mému postiženému bratrovi!
A já, já že jsem sobec? Komu věnovala všechnu pozornost, čas a lásku? Já jsem to nebyl. V tu chvíli jsem matku dokonce nenáviděl. „Jaroušek nejspíš umře dřív než ty, mami, prognózu má nanejvýš do pětatřiceti. Takže tvoje starost, kdo se o něj postará, je přinejmenším předčasná,“ pronesl jsem krutě. „Ale pak budeš mít čas aspoň na vnoučata, na která kašleš, jenže ta už o tebe nejspíš stát nebudou, takže zase pozdě, mami.“ Odjela s pláčem. A od té doby jsme se neviděli. Možná to ode mě bylo zlé a necitlivé. Měl bych mít výčitky svědomí. Jenže ve mně převládá pocit křivdy, kterého se nedokážu zbavit. To nemilované dítě jsem byl přece já.
Karel, Hradec Králové
Psycholog radí
PhDr. Petr Šmolka
Milovat a starat se o někoho nejsou synonyma. Přesto lze Karlovu pocitu snadno porozumět. Mladší potomek je vždy centrem rodičovské pozornosti. A pokud se narodí s nějakým závažným handicapem, na starší děti už nezbývají kapacity. Zvláště, když jeden z rodičů zátěž neunese a od rodiny odejde. Mnohem častěji selhává otec. Starší syn je pak delegován do role matčina partnera a pomocníka
Objektivně nelze asi jinak, přesto by měl mít právo i na svůj život a věku přiměřené záliby a aktivity. Kdyby jeho otec byl co k čemu, pak by od rodiny buď neodešel, nebo by se Karlovi snažil vynahradit to, oč jeho odchodem přišel. Častěji by si ho bral k sobě, dával mu lásku, kterou u matky zdánlivě postrádal. Nelze se příliš divit, že Karel ve svých osmnácti zopakoval otcův scénář.
I on před problémy utekl. Matka by jeho ani vnoučata neměla nutit, aby bratra a strýce milovali. Kdyby chtěl matce její nesnadný úděl alespoň trochu ulehčit, pak by jí měl nabídnout jasně definovanou věcnou pomoc. Od fyzické až třeba po finanční. A přestat řešit, co bude, až ona tu nebude. Jakmile ta chvíle přijde, bude na ni muset nějak zareagovat. Brod je ale snad ještě dost daleko na to, aby už nyní musel stahovat kalhoty!