„A pak mě učila, jak mám s dcerou žít sám," vypráví svůj příběh Vítek. ,,Kdyby tohle běželo v televizi, působilo by to na mě jako to nejnešťastnější kýčovité drama. Spokojenému páru vychovávajícího malou dceru obrátí život na ruby smrtelná nemoc. Nikdy bych nevěřil, že to potká právě mě. Ani to, že tuhle ránu nakonec zdolám.

Před nemocí

,,Žili jsme takový ten klasický manželský život. Žena měla to své - vaření, žehlení, praní, já chodil do práce a platil jsem všechny účty. Bral jsem to jako normální úlohu manžela, uživit rodinu. Lidka - jak se jmenuje moje žena - bezstarostně zvládla úplně všechno.
Pak jsem si všiml, že se něco změnilo. Už nebyla tak energická, byla najednou slabší... zeptal jsem se jí, jestli se něco děje, ale pokaždé odpověděla, že je vše v pořádku. Zatajila mi mnohočetné návštěvy doktora. Tedy až do ono osudného dne. Během večeře mi klidně oznámila, že má rakovinu a neexistuje šance, že by přežila."

Poslední měsíce spolu

Vnitřně jsem se hroutil. Chtěl jsem utéct pryč a vybrečet se. Síla a statečnost mé ženy mi to v tu chvíli nedovolily. Jak začaly ty návštěvy ambulance a chemoterapie, musela mě zasvětit do chodu domácnosti a úkolů naší dcerky. Ukázala mi, jak se vaří, žehlí, uklízí, dokonce mi vysvětlila, které hračky a jaké hry miluje naše dcera... pohádky, které si pro ni Lidka vymyslela a vyprávěla jí je každý večer před spaním. Já to nevěděl.

Rodina ve dvou

Zemřela šest měsíců poté, co zjistila verdikt. Po její smrti jsem byl vzteklý, nechápal jsem, proč mě tu nechala samotného, co si tu mám počít. A konečně, stavidla se otevřela a já se rozplakal jako malý kluk. Chtěl jsem ji zpátky a každou noc před spaním jsem tyto vzkazy posílal dál, k obloze.

Rána byla nejhorší. Snídaně pro dcerku, pro mě, rychle do práce. Pak mě čekal nákup, vyzvednout dceru, učit se s ní, vyprat, uklidit. Obracel jsem se na manželky svých známých. Prosil jsem je o pomoc i ve chvílích, kdy jsem nevěděl, co patří do hrnce a jak dlouho se to musí vařit.

Těžké rozhodnutí

Dcera vstoupila do puberty, což je kapitola sama o sobě. Bylo to těžké, ale společně jsme to zvládli. Teď je už dospělá a studuje vysokou školu. Není dne, kdy bych na Lidku nemyslel a každý týden navštěvuji její hrob, přinesu kyticí chryzantém a říkám jí, jak moc mi chybí, že jí miluju a vyprávím jí, co se děje doma.

Uvědomil jsem si, že jinou ženu než Lidku nechci. Nabídky tu byly, ale všechny jsem slušně odmítl. Vždycky mi bude chybět, vždycky budu toužit po její přítomnosti, vždycky budu vzpomínat na ty milé úsměvy a dotyky, kterými mě obdarovávala. Navždy zůstanu sám.