Rychle pod čepec

Sice ho nejvíc šlechtily i zdobily ty činžovní domy, které zdědil po rodičích, nemůžu ale říct, že by byl vyložený škareda, ač by se v reklamě na nějakou plastickou úpravičku uplatnil. Na to si člověk zvykne. Hlavně, že má váš drahý zlaté srdce. On měl, a nejen to srdce. Snad každý orgán v těle.

Potkala jsem ho tam, kde byste milionáře ani snad nečekali. Byla jsem kamarádce venčit psa podél řeky. On tam seděl s prutem, na hlavě měl, no abych nějakého rybáře neurazila, prý oni takový klobouk nosí. Alíkovi (tak se nejmenuje, je to šlechtěné plemeno, říkám mu tak já) se asi ta podivná temná silueta s širokou krempou a beztvarém kabátě nelíbila. Začal štěkat, táhnul mě na vodítku a já z toho šikmého břehu sjela po zadku až k Rudovi. Ještě štěstí, že když vstal, pes se o něho přestal zajímat. Díru v kalhotách jsem naštěstí měla jen já.

Pomohl mi na nohy, podíval se na ty kalhoty, pak na mě a řekl „Nebuďte smutná, já vám zítra koupím nový…“

Koupil mi nejen kalhoty, tričko, botičky, připadla jsem si skoro jako Pretty Woman. Moc toho nenamluvil a nenamluví ani dnes, ale to „Ano“ u oltáře zvládnul. A fakt má srdce ze zlata. Dělá pro mě vše, co mi na očích vidí, mám vše, na co si pomyslím. Mám snad i to modré z nebe. Ale vůbec nežijeme!

Boháč na peci

Po svatbě to byla paráda. Byli jsme hned na dvou dovolených za sebou, v zimě lyžovat, zašli jsme párkrát na koncert. Druhý rok už polevil, pak si doma zalezl na pec a nikdo ho z ní nedostane. Ani když mi to na těch očích vidí. Snesu i ten pupek co mu narostl. Mám ho ráda, ale ten život s ním je děsně ubíjející. Nechápu, jak může být takový „zabedněnec“ neschopný změnit svůj předchozí styl života, když na to má.

Mám co jsem chtěla?

Do práce chodit nemusí, nemá to zapotřebí, ale chodí. Jestli si myslíte, že v kravatě někde sjednává výnosné obchody, jste na omylu. Pracuje v servisu, ale ne ve vlastním! Jako zaměstnanec. Přijde domů, dá si večeři, otevře pivo a pustí si televizi. Když z něho něco vypadne, tak nanejvýš „Dnes jsem udělal dva vejfuky. A stavil se ten Bláha, znáš ho, přeci.“ Neznám. Jen vím, že se s ním občas zajde na pivo.

Poslechnu si ho, nechci být hrubá. Mám jen jméno a příjmení, tedy žádné „judr-mudr-pudr“, jak jsme říkali jako děti. Ale s ním se snad nedá bavit ani o počasí. Já si chci povídat, mám potřebu sdílet radosti, starosti. Jsem neuvěřitelně společenský člověk! Potřebuju žít, bavit se, chodit do společnosti. Mám zdrávku, vzala jsem práci jako ošetřovatelka, alespoň na částečný úvazek, abych se doma sama nezbláznila. Kamarádka chodí do práce, večer je s rodinou. Žádnou dámičku, co do práce chodit nemusí, abych s ní zašla na skleničku nebo na tenis, neznám. Kde bych k ní přišla?

Zato jsem ale přišla k pohlednému ošetřovateli. Sbalila jsem ho proto, aby si se mnou občas někam vyrazil. Zůstalo jen u toho občas, víc času trávíme v příjemné poloze a v ní nové šaty, kterých si můžu koupit kolik chci, nepotřebuju. Do společnosti s ním nechodím, ale alespoň si se mnou povídá.

Tak nevím, jestli jsem život bohaté paní takhle představovala.