Že nechápete, o čem mluvím? Tak si to poslechněte, tedy přečtěte. A věřte, že to není příběh z doslechu, ale můj, bohužel. Sdílím ho, abyste věděli, že je snad často lepší nechtít vědět…

Jak hloupý Honza ke koruně přišel: úvod

Jmenuji se Jan a mé jméno může být klidně uvedeno, je to mi to úplně jedno. Vždyť i ten pohádkový Honza byl chytřejší než já. Naše dcery už mají své rodiny, ale než s manželkou půjdeme do důchodu, máme před sebou ještě hodně těch „díky bohu, že je pátek.“ Že si čas krátí radovánkami a nasadila mi na hlavu dekoraci, kvůli které sotva projdu dveřmi, tuším, nebo spíš určitě vím už delší dobu. Chápu, že častá únava a bolesti hlavy nemusí být jen příznaky diagnózy nevěra, ale…

Jsem řidič „trucku“ a pravidelně jednou týdně jedu noční nakládku a vykládku. Odjíždím večer, vracím se ráno. Den před tím má žena vždycky tzv. odlehčovací den, tedy skoro nic nejí, večer si na obličej napatlá nějaké nánosy podivných barev, a když odjíždím, přeje mi šťastnou cestu se zasněným úsměvem a s blaženým mě „vítá“.

Jednou za ranního rozbřesku ke konci února mi došla trpělivost a stejně jako majestátní páni lesů jsem se tehdy rozhodnul pro shoz (parohů, abyste rozuměli).  

Jak hloupý Honza ke koruně přišel: zápletka

S kamioňáky jsme fakt dobrá parta. Často se scházíme. Jednou si tak sedíme u pivka, chlapi začnou „A tuhle znáte…?“ A jedou jeden vtip za druhým o paroháčích. „Hele, nechte toho, změňte téma. No, samozřejmě, že mě to s***, vím, že si to nešukají jen vrabci na střeše,“ řekl jsem jim. „Tak mi poraďte, co mám dělat.“ Začali jsme „mé parohy“ probírat. Padly nějaké varianty, jak a proč se jakoby nečekaně vrátit, načapat ji a ztropit scénu. Pak by si ale nejspíš jen dávala větší pozor a šlo by to stejně dál. Nebral jsem to.

Potřeboval jsem něco víc, mít něco v ruce, aby to skončilo, abych si ty své parohy konečně mohl pověsit na zeď. Nepověsit. Shodit a zahodit. Ať si je třeba najde nebo nosí někdo jiný.

„Hele, to vymyslíme… Stejně víš, že má milence. My máme doma takovou domácí kameru. Já ti ji půjčím,“ řekl mi Roman. „Navíc budeš vědět, co je ten její zač. Budeš mít záznam a něco v ruce. Stejně se nerozvedeš a třeba se ti to může hodit.“

Jak hloupý Honza ke koruně přišel: vyvrcholení

Nevím, jestli jsem chtěl vidět svou ženu „v akci“, ale neměl jsem co ztratit. Vymysleli jsme to. Ženu jsem poslal do salonu a Roman u nás v ložnici instaloval… Vzal za mě i tu noční fůru. Součástí naší vymyšlené pasti totiž byl můj nečekaný návrat. Chvilku jsem bloumal ulicemi. Abych přečkal dobu do „než ji překvapím“, uchýlil jsem do jednoho non stop baru. Měl jsem dvě (no tři) piva, když mi zavolala moje žena, ať se neděsím, že ráno nebude doma, protože její kamarádka, která má na starost vnoučata, dostala nějaký záchvat a bude do rána na pozorování v nemocnici. Její dcera a zeť jsou na lyžovačce v Alpách, nemůžou se hned vrátit, a tak za ni musí děti přes noc pohlídat.

„Tak moje past dnes večer nesklapne“, pomyslel jsem si a dal si ještě jedno, už tak pro mě nad míru, protože alkoholu nijak neholduju. Najednou vedle mě, aniž bych si to uvědomil (možná kvůli tomu pivku navíc) seděla vyvinutá dáma středního věku.

S úsměvem od ucha k uchu a vyzývavým pohledem se zeptala: „Taky vám chutná ten jedlík hovězího?“ Neměl jsem ponětí, o čem mluví, ale nechtěl jsem být za vola, tak jsem něco zamumlal. Měl jsem jím radši zůstat, protože teď jsem „korunovanej“. Objednala „dva pány Beefeatery“, jak těm panáků džinu říkala a…

Jak jsem se s ní ocitnul v naší ložnici (tedy mé a mé manželky) nevím. Vůbec mi ale nedošlo (ani snad nemohlo v tom opojení a nejen alkoholovém), že mám v ložnici nastraženou past na manželku.

Našla mě ráno s děsivou kocovinou (což netušila), ale nechala mě spát v domnění, že jsem unavený. A protože měla ten den volno, dala se do úklidu. A co čert nechtěl, zrovna se rozhodla přesadit tu šílenou kytku co máme v ložnici na skříni, která se táhne metry na všechny strany. Tu, za jejíž šlahouny Roman důmyslně skryl svou bezpečnostní kameru.

Jak hloupý Honza ke koruně přišel: konec!

Té noci nezachytila kamera vyvrcholení mé ženy, ani té dámy z baru, ani mé. Došlo k němu dopoledne. Bohužel ne však k takovému, jaké bych si přál. Má žena tu kameru našla.

Teď mě má na pásku nejen jako nevěrníka, ale co hůř, jako neschopného chlapa, což jí jen nahrává. Parohů se sotva zbavím, korunovaný vůl už zůstanu navždy. Vím, že se se mnou nerozvede. Proč by měla? Dál mi bude mávat na cestu se zasněným úsměvem a vítat s blaženým. Kromě těch parád, co mám na hlavě, mě teď tíží také její pantofel a ten je fakt tunový!

Past už nenalíčím ani na myš!