Zoufalka?

Jmenuju se Ivana a pětadvacet mi už bylo. A nebylo to loni, bohužel. Rozhodně je načase, abych se už usadila. Nemám ale s kým. Na předváděcí mola by mě nevzali, dala bych návrhářům dost práce.

Tam, kde bych něco měla mít, toho moc není, o to víc mě příroda obdařila od pasu dolů. (Kdybych tedy nějaký měla.) Ani se zrakem na tom nejsem nejlépe. Ale máme se mít rády takové, jaké jsme. A já se mám. Jen doufám, že nezůstanu jediná. Koneckonců maminka se také vdala. A já jsem po ní.

Neříkám, že bych chodila přímo na lov, ale s partou si vyjdu často a nedělá mi problém zajít si někam i sama. (Ač se stále nějak nechytám). Toho večera jsme vyrazily s kamarádkou.

Déšť

Bylo to na jaře, venku lilo. „Třeba z nebe prší chlapi, jak se zpívá v té písničce“, řekla jsem jí vesele, když jsme vešly do baru, kde se pořádají hudební večery. Byl tam sám a hned upoutal mou pozornost. My jeho také. Spíš tedy Hanka. Přisedl si, objednal nám skleničku. Byl nejen hezký, ale i zábavný. Vím, že jel po Hance, ale ta mu jasně dala najevo, že nemá zájem. Má kluka a nehodlá na tom nic měnit.

Začal balit mě. Štěstím jsem jen zářila a skoro jsem tomu nemohla uvěřit. Když mě pozval k sobě domů, na žádnou upejpavku jsem si nehrála. Hanka mi na rozloučenou řekla, že mi drží palce, a ať mi to dopadne.

Tomu neuvěříte

On bydlí v takovém velkém domě, že prý patří strýčkovi, ale má v něm oddělené samostatné bydlení. Než jsme tam dorazili, řekl, že si dáme doma ještě skleničku, ať jsem povolnější, jak se říká. Povolná jsem byla dost, ale nechtěla jsem ho urazit, vlastně jsem ani nepotřebovala skončit v posteli. Když jsme vešli, ucítila jsem takový divný odér. Chlap, pomyslela jsem si. Bůhví, kdy naposledy větral. Zavedl mě do místnosti – kuchyňská linka, stolek a dvě židle, sedačka a na zdi televize.

Ještě jsme si povídali, snažila jsem se být roztomilá a skleniček bylo víc. To mě snad chtěl opít? Nejspíš ano. Pak přišlo nějaké to líbaní, rozepínání knoflíků. Skoro jsem měla strach, že toho nechá, až uvidí… „Půjdeme vedle?“ zeptal se a kývnul hlavou k zavřeným dveřím.

Vzal mě za ruku, otevřel a zevnitř se ozvalo „ííáá“. Myslíte si, že si dělám legraci? Fakt nedělám. Na manželské posteli ležel osel. Chcete to vyhláskovat? O-s-e-l. Živý. Už vím, proč je tak pěkný kluk stále sám. Omluvila jsem se, že se mi najednou udělalo špatně, vycouvala a utekla.

Vím, kde bydlí, kde pracuje. Pořád se ještě můžu rozhodnout. Mám se smířit s tím, že budu žít s oslem? (Třeba ho měl doma jen kvůli tomu lijáku…)