Jaroslav se neženil ani z lásky, ani pro peníze, ani kvůli spojení rodů či majetků jako před desítkami let, ale z rozumu. Bohužel, ne však z toho svého.

Příběh zpočátku obyčejný

Nepatřil jsem mezi velké podnikatele, měl jen jsem jen takový menší obchůdek, ale vydělal jsem si dost, abych uživil manželku a dvě malé děti. Jednoho krásného rána, jak se říká, jsem se probudil s bolestmi zad. Ke zdlouhavému léčení se přidaly nějaké komplikace, nejen zdravotní, přibyly i manželské. Má krásná polovička mi řekla, že se o „mrzáka“ starat nebude. Dalšího krásného rána mi sbalila kufry a řekla sbohem.

Jsem vyučený prodavač, stát na nohou ani sedět u kasy jsem se svými problémy nevydržel, nějaké hubené peníze jsem pobíral, i k nějaké té kačce navíc jsem si sem tam přišel. Prostě jsem se protloukal, jak se dalo. Byl jsem rád, že mám alespoň na ty alimenty.

„Zlatá“ maminka

Rodiče bydleli v malém bytě, být u nich natrvalo, nepřicházelo v úvahu. Maminka se starala o nemocného tatínka a k důchodu si přivydělávala úklidem v bytě pěstěné postarší dámy Růženky. Jednou si prý tak povídaly, jaké neštěstí a koho postihlo, a z ní vylezlo, že její známá, jistá Ludmila, před několika lety ovdověla, zdědila domy a polnosti a nechce dožít sama. Na pány, že má prý smůlu, jde jim jen o ty její peníze a ona hledá milou společnost…

Co by maminka pro svého jediného rozvodem utrápeného synka neudělala, aby mu pomohla? Dostala nápad… Začala mi jen tak povídat o jedné hodné opuštěné Ludmile, jak takové ty vyzrálé dámy mají životní zkušenosti, jak je nic nerozhází, rády naslouchají, a jelikož potřebují čas pro sebe, dopřávají svým partnerům dostatek prostoru na koníčky a záliby…

Zpočátku mě nenapadlo, o co jí jde, ale pak trochu přitlačila: „Co kdybys to s ní zkusil? Má prý modrou krev, je to šlechtična (to si vymyslela), měl bys vystaráno. Mladé holky to jsou trdla, za chvíli ti pomalu potáhne na čtyřicet. Vezmeš si nějakou a budeš mít na krku ještě její děti.“Přece si něco nezačnu se starou bábou,“ pomyslel jsem si. „Vždyť jí je skoro o třicet víc!“ Maminka to ale uměla hezky podat, a ještě trošku víc přitlačila.

Do zlaté klícky

Jednoho krásného – tentokrát odpoledne – jsem se proto ocitnul s pugétem a něčím sladkým na zub, s čím, si už přesně nevzpomínám, ve starobylém křesle paní Ludmily. Usmívala se, byla příjemná, zábavná. Vyprávěla mi, že touží po dovolené u moře na nějakém ostrově, a jaké by to bylo prý romantické mít po boku mladého kavalíra. Trošku jsem zaváhal, věděl, že se k moři jen tak nepodívám. Lákavou nabídku jsem v duchu zavrhnul. Svěřil jsem se ale mamince.

Teď už přitvrdila skutečně. „Nebuď hloupej, každej jinej by to bral všema deseti. Alespoň to zkus…“

„No co“, povzdychl jsem si, „…vždyť má peněz dost“ a ustoupil jsem. Dovolená to byla vskutku krásná, pokoje oddělené. Ludmila plavala jako rybka, k pozdnímu odpoledni jsme se spolu procházeli, povídali. Večer si dala „stopičku“, řekla, že si chvilku bude číst a půjde spát. Ať si vezmu peníze a jdu se někam pobavit. Žádný nátlak.

Pod tlakem

Po návratu se mi problémy se zády zlepšily, pookřál jsem i na duši, těšil se, že si dám život do pořádku. Tak nějak z vděčnosti jsem párkrát za tou starou dobrotivou Ludmilkou zašel. Po nějakém čase se mi jakoby svěřila, že by chtěla dožít jako vdaná paní. Po boku mladého kavalíra jako jsem já, by prý omládla. Že je u ní místa dost… Docela mě to vyděsilo, vyklopil jsem to mamince, a udělal tak velkou chybu. K mému naprostému úžasu mi dost rázně poručila: „Koukej si ji vzít! Takovou šanci už mít nebudeš. A ještě můžeš dědit. Přece tady nebude věčně!“

Dodnes nevím, jak to na mě ty dvě i s mou mámou upekly, jak jsem tomu nátlaku podlehl. Možná mi probleskla hlavou ta „pohodová“ dovolená, spíš jsem se nechtěl vzepřít mamince… Skončil jsem okroužkovaný v „Ludmilčině“ vile.

Ustřižená křídla

Pravda, zpočátku to ještě docela šlo. Chodili jsme do opery (neví, že jsem měl špunty v uších), luxusních restaurací (a já měl takovou chuť na pivo), chtěla doprovodit tam, pak zase onam. V postavě gigola jsem se necítil zrovna příjemně, nemám na to zkrátka povahu. Mohl jsem si ale za odměnu, za její peníze, někam vyrazit. Jak jsem brzy poznal, byla to všechno jen vějička.

Z medového „Kde jsi včera byl?“ se velmi záhy vyklubalo hřmící „Tak kde ses zase flákal?“. Nikdy jsem netušil, že stará rachejtle (pardon, je to moje žena) může mít tak silný hlas. A mě se čím dál míň a míň chtělo dělat na veřejnosti šaška. Možná jsem to měl překousnout, ale jak jsem zjistil, té mé Ludmilce, tak jako tak, nešlo o společníka…

Možná má v krvi opravdu šlechtickou krev, a to pěkně panovačnou. S tím mládnutím po mém boku se jí nějak „rozklokotala“. Má drahá potřebuje lokaje. A kdyby jen lokaje! Ten míval jakž tak postavení a plat. Otrok to mé vystihuje lépe. Zrušila pomoc u služby pro seniory, takže tahám nákupy (ani ojetou rachotinu mi nekoupí), nosím jí snídani do postele, vařím (zaplať pánbůh, že to zvládám, byl to můj koníček), ale že by se mi chtělo vysávat či utírat prach… To nedávám a žehlení už vůbec ne. Ona si to náramně užívá, já se trápím.

Na televizi se smím dívat, jen když má ona chuť a na co má chuť (sbohem fotbálku), volat jen v omezenou dobu a čas. Celý den ji musím obskakovat a posluhovat, dělat jí potupně pimprlata, abych ji pobavil – a že si umí poroučet. Takže jsem rád, když si dá tu svou stopičku a jde spát. Ven už nesmím ani na krok, což není tak nejhorší v porovnání s pátky. To chce pravidelně vzpomínat obnažená ve svém loži na své mládí. A to je skutečné peklo! To mi věřte!

Proč neuteču? Nemám vlastně ani kam a ani na to nemám. Navíc mi vyhrožuje, že si vezme život a bude to má vina. A prášků má doma dost. Prý má u té své Růženky pro případ dopis, že jsem si ji vzal pro peníze a utýral ji. Drží si mně v šachu. Mám strach. Myslíte, že myslet na slova maminky „Přece tu nebude…,“ je nemorální?

Že to nemůže být pravda? Jména jsou skutečná, jen město zůstává anonymní.