Já ve zkratce
Jmenuju se Jiřina. Se starší sestrou jsme vyrůstaly v harmonické rodině. I dnes tatínek na maminku lišácky mrkne, ona mu to oplatí pohlazením po ruce. Ve sportovní mini sukničce jsem se honila s hokejkou za míčkem na zeleném trávníku coby členka týmu pozemního hokeje a užívala si obdivu kluků, nejen jako vcelku úspěšná hráčka. V „lidušce“ jsem se však marně – k lítosti rodičů – snažila přivést v souzvuk bílé a černé klávesy piana. To však není důležité, to jen tak na okraj něčeho o mně.
Nejsem sportovkyně ani hudebnice, mé maturitní vysvědčení, které jsem získala na ekonomce nezdobí biče, ale známky s bříšky vpravo. Zkouškou z dospělosti jsem s vyznamenáním ale prošla s vojáčkem povinné služby, který sloužil v posádce v našem městě. Tím bylo svatební „Ano“, když jsem s ním čekala mimino.
Večera na mezi, kdy se jeho „baculatá s ocáskem“ za bzučení komárů prodrala k mému vajíčku jsem nikdy nelitovala. Po dcerce přišla ještě dvojčátka. Naše docela pohodové manželství nemilosrdně zakončila tragická autonehoda, když mi bylo necelých čtyřicet čtyři. Přišla jsem o muže, děti o tátu.
On ve zkratce
Jarda byl kamarád mého muže a poznali se v práci. Znala jsem ho, ale jako rodiny jsme se nestýkaly, protože jeho žena byla údajně semetrika, která ho jen peskovala a on se jí „nechtěl chlubit“. Na pohřbu manžela mi řekl, že kdybych něco potřebovala, ať se ozvu. Přišlo mi to milé, ale tehdy jsem věřila, že si svůj kříž dokážu unést sama. Nějaký čas jsem to zvládala. Je ale pravda, že mi pomáhal, leccos pro mě zařídil, vzal mě do kina. Stali se z nás kamarádi a byl (nebo mi spíš připadal?) velmi empatický.
Ne šťastné rozhodnutí
Roky mi ubíhaly, děti už vylétly z hnízda a na mě začala doléhat samota. Manželka se s ním rozvedla (asi už dávno, jak se domnívám, jen se opomněl zmínit) a my jsme spolu začali jezdit na víkendové výlety, někdy u mě přespal. S přesvědčením (a obrázkem mých rodičů v mysli), že život v padesáti nekončí, jsem mu navrhla, ať se ke mně nastěhuje. Neříkám, že bych se nějak bláznivě zamilovala, ale byl pro mě taková jistota, určitě byl pro mě víc než přítel. Věřila jsem, že v něm budu mít oporu. Navíc jsem měla radost, že se budu mít zase o koho starat, komu vařit, chtěla mu dělat pomyšlení.
Nemusíme si nic říkat, skloubit (zlo)zvyky, které má každý z nás v harmonický domov není snadné, natož ve pak ve zralém věku, a už vůbec ne, když je vám padesát.
Tak velký kalich není
Trpělivě jsem po něm uklízela svršky, lahve od piva, myla umyvadlo, vanu, s potlačovanými slzami snášela, jak se z mého ženského království začalo stávat jeho svrchované teritorium. Vadily mu „haluze“ v květináčích, smradlavá košťata ve váze, zbytečné „lapače prachu“ na poličkách (ač ho tak jako tak neutíral). A já jsem se mu podřizovala. Věřila jsem, že se spolu naučíme žít, že to chce čas a každý si najdeme svůj i společný prostor.
U mě se ale záhy začaly projevovat problémy s přechodem a náš vztah nabral jiné obrátky. Někdy jsem vážně neměla náladu poslouchat jeho monology jako dřív, jindy jsem začala brečet a ani nevím proč, lítost střídala podivná úzkost nebo i zlost. Ztratila jsem chuť vařit a někdy na něho i vyjela. Někdy mi to bylo líto, ale já jsme to ani vůlí nedokázala ovlivnit.
Nespavost, únava, stavy zoufalství. To byl můj přechod a nenašla jsem u Jardy oporu. (ilustrační obrázek)
Těžké období mi neulehčil, naopak zhoršil. Místo pochopení a trpělivosti z jeho strany přišly výčitky, že zas nemá teplou večeři, když jsem si šla večer brzy lehnout, protože jsem byla unavená. Přidaly se nadávky, poznámky o mé neschopnosti, ponižování a když mi řekl, že jsem větší semetrika než ta jeho bývalá, řekla jsem si dost. Byla to poslední kapka.
„Loďák“
Potýkala jsem se vlastními problémy věku a neměla zapotřebí, aby mě zatěžovat ještě skutečnými, psychickými. Na rozloučenou jsem mu koupila velký kufr a řekla, ať si sbalí svých pět švestek a to své peskování, a zmizí mi ze života. Pro jistotu jsem nechala vyměnit vložku u dveří a přidala bezpečnostní zámek. Nějaký čas totiž ještě otravoval, přišel o teplé hnízdečko, chtěl zpátky, sliboval. Nevěřím mu. Když nepochopil, že mé nálady časem ustoupí, ať se o sebe stará sám nebo si najde jinou služku. Já na to teď nemám.
Mně se ulevilo a věřím, že se zase pomalu dám do kupy. Teď vím, že vzít si do života chlapa, když má ženská těžkosti vyrovnat se sama se sebou, není dobré rozhodnutí. Až ty mé problémy ustoupí, uvidím. Život nekončí ani v šedesáti a láska kvete v každém věku. Nebo ne?
