Jak si zničit sen…

… tak bych mohla nazvat svůj příběh. Abych to ale vzala od začátku. Jmenuju se Irena a mám dva o pár let mladší sourozence. Jako nejstarší dítě jsem se o ně starala, stejně jako o bratránky a sestřenky na prázdninách u babiček. Nebrala jsem to jako povinnost, bavilo mě to. Ráda jsem jim vymýšlela nějakou zábavu, hrála divadlo se starými loutkami, na kytaru, zpívala, tančila, a vytvářela s nimi různé věci, dárky. Možná právě proto jsem od malička chtěla být učitelka ve školce, tedy mateřské škole, vdát se a mít děti. Klidně i tři, čtyři.

Byla jsem dva roky po škole, práci měla kousek od bydliště, dálkově jsem si dělala bakalářku. Chodila jsem s Jirkou, takový pohodový kluk to byl. Měli jsme stejné zájmy, turistiku, kolo a byla s ním zábava. Byl to snad osud, mám-li v něj věřit, který mi rozdal špatné karty? Měla jsem za ten letní románek zaplatit? Hanka, co se mnou byla na třídě, si plánovala dovolenou, takovou předsvatební, u moře. S přítelem, kterého si měla na podzim brát, si zaplatili osmidenní dovolenou ve Francii.

On však krátce před odletem skončil s ošklivou zlomeninou nohy v nemocnici. Nechtěli zarezervovaný pobyt zrušit. Hanka mi nabídla, abych s ní jela místo něho. Jirka nebyl proti, koneckonců ani já ne. Ve Francii jsem nikdy nebyla.

Romantika u moře

Hotýlek, kde nás ubytovali, byl menší, ale útulný, čisté moře, krásná pláž, ale nejnádhernější byl mladý barman v restauraci poblíž moře, kam jsme si večer zašly na jídlo, dát si dvojčičku, poslechnout si hudbu a pobavit se. Už první večer jsem z něho nemohla spustit oči. Až to Hanku děsilo. Byl prostě fakt okouzlující. Úplně mi zamotal hlavu.

Třetí den jsem si pro skleničku došla na bar. Přiznám se, že francouzština je pro mě španělská vesnice, jen jsem narychlo před odletem zvládla pár frází. S úsměvem, milým, jak soudím dle pohledu do zrcadla, jsem se ho zeptala, zda mluví anglicky. Jsem v ní docela dobrá. „Je ne veux pas parler anglais“ odpověděl suše, aniž by se na mě podíval. Zklamání.

Další den jsem se, byť jen letmo koutkem oka, k baru už pohlédnout neodvážila.

Pobláznění

Když jsme ale následující večer vešly do dveří, mé oči se střetly s očima toho krásného barmana. Pocítila jsem ten pohled nádherně a příjemně… No, prostě v celém těle. Náš pobyt se pomalu blížil ke konci, a tak další den jsem si s odhaleným ramenem opět zašla pro vínko na bar.

K „Un verre de blanc“ jsem přihodila zasněný pohled a dle mého svůdný úsměv. A jen mimoděk jsem si nejdřív přejela rameno, pak si přes něj přetáhla výstřih trika, který mi jako by nechtěně sklouznul. Na omluvu jsem lišácky mrkla, usrkla víno, olízla jsem si rty a řekla: „Merci…“

„Je suis libre demain,“ řekl, otočil se a na lístek napsal: sur la jetée, 18.30.

„Hani, nezlobíš se, viď? Dnes jdu na večeři s tím barmanem,“ řekla jsem jí s provinilým výrazem ve tváři. Ale i kdyby se zlobila a do smrti se mnou nemluvila, bylo mi to v té chvíli úplně jedno. „Irčo, vzpamatuj se, vždyť máš Jirku!“ I to mně bylo v té chvíli jedno. „Dobře, ale doufám, že ten pobyt nechceš zakončit ‚all inclusive‘!“ Vím, co tím myslela, a možná jsem ani nechtěla…

Kalhoty měl ohrnuté pod kolena, tílko odhalovalo vypracované paže, vánek mu čechral mírně vlnité tmavé vlasy a brouzdal se mělčinou. Pak už jsem to all inclusive chtěla. Lámanou francouzštinou jsem mu řekla, že jsem Iréne. Možná mi také řekl, jak se jmenuje, jen jsem mu nerozuměla. Mluvily naše oči, později doteky. Brouzdali jsme se spolu mělčinou, kterou čeřily vlnky, a já si „musela“ vyhrnout šaty (abych si je nevymáchala). Pak se mi nějak zatočila hlava. Podal mi ruku a začalo pomalu zapadat slunce…

Otočila jsem se k němu a „nechtěně“ přejela jeho hruď svými pevnými ňadry, má ruka spočinula, též nechtěně, na jeho též pevném pozadí. A pak zašeptal: „L'amour français?“

Nejen při západu slunce, ale i „milování za svítání“, vyjádřím-li to slovy písničky Vladimíra Čorta bylo krásné. Na rozloučenou mi vtiskl do dlaně kamínek, který našel na pláži. „Souvenir…“

Suvenýr!

Že jsem se z té krásné dovolené vrátila tak nějak jiná, si všimnul Jirka hned. A já, že jsem si přivezla i jiný „suvenýr“ až později. Co později? Až když bylo bohužel pozdě. Vzpomínka na toho krásného barmana postupně vybledla, vše se vracelo do normálu. Alespoň jsem si to myslela.

Za nějaký čas mě začalo pobolívat v podbřišku, styk mi přestal být příjemný, objevily se měsíčkové potíže. To nebudu rozebírat. K doktorce mě doslova dokopala Hanka. Následovala nějaká vyšetření a ortel byl nemilosrdný. Srůst vejcovodů. A příčina? Chlamydia trachomatis. Tak se jmenuje ten suvenýr, co mi kromě kamínku daroval. Má šance otěhotnět je teď naprosto nulová.