Budu také zlá
Jmenuju se Radka a s Luborem máme společné příjmení na zvonku už víc než rok. Potkali jsme se, tedy nepotkali, dohodila mi ho má skvělá kamarádka Laďka před šesti lety. Byl to kamarád, lépe řečeno spíš jen známý jejího nového přítele z „klubu osamělých srdcí“, jak říkala těm, kteří byli singl, jako Lubor a tehdy zrovna i já. Ale to není úplně důležité, spíš jde o jeho rodinné zázemí.
Zatímco já mám dvě sestry a mí rodiče se na sebe stále usmívají jako Ladův měsíček v úplňku, na jeho tatínka i na něho se máma vybodla. Bylo mu tehdy šestnáct, tatínek po nehodě na motorce skončil s dosti závažnými zraněními v nemocnici a dlouho rehabilitoval. Chlapi zůstali sami, vzala si je do svého domku jeho babička. Máma se o Lubora nezajímala, na střední chodil po brigádách, když si dělal bakaláře, už se v podstatě živil sám, a tak je na každou vydělanou korunu nesmírně pyšný.
Budu také zlá, když řeknu, že je má tchýně fakt vypočítavá, zlá a sobecká ženská, kterou zajímají jen prachy a chlapi, jak teď už já i manžel víme.
Hezké dobývání
Zatímco já jsem byla rozmazlená princeznička, která si užívala života, a měla za sebou dva delší vztahy, které skončily, no prostě skončily (nebyla to ta životní láska). Ale byly fajn – moře, hory, rychlé špunty. Možná právě proto skončily, ale určitě proto mě Lubor zaujal. Byl jiný. Takový uzavřený, zranitelný a strašně nedůvěřivý, zvláště vůči ženám. Cítila jsem takovou potřebu ho nějak chránit. Randili jsme spolu, spali jsme spolu, ale já jsem si ho získávala dost dlouho. Když jeho tatínek před čtyřmi lety zemřel a on zůstal sám, nastěhovala jsem se k němu.
Spolu jsme ten jeho domek, zpočátku svépomocí, začali zvelebovat a já mu chtěla dokázat, že jsem holka do nepohody, na kterou se může spolehnout. Přestala jsem se starat o své nehty a nakupovat to, co jsem vlastně vůbec nepotřebovala, utrácet. Prala jsem na valše – ne doslova, samozřejmě, ale domácnost jeho tatínka komfortem zrovna neoplývala, vzala jsem do ruky lopatu, pomáhala se vším, co bylo třeba. Nebylo to nejdřív lehké, ale strašně hezké, když jsem den za dnem cítila, jak si získávám to jeho nedůvěřivé nitro, jak se rodí velká láska.
Nebyla jsem zvyklá přiložit ruku k dílu, ale ty šmouhy na stěně, co jsem vymalovala, nám vůbec nevadily... (ilustrační obrázek)
Když ptáčka lapají...
Když už Lubor neměl starost o tátu, sehnal si hodně dobře placenou práci. Dál jsme si budovali domov, rekonstruovali půdní prostor, přátelili se Laďkou a (už jejím) mužem Markem. Tak jsme si hezky fajn žili, plánovali rodinu. A bylo to mým (hloupým) přičiněním, že jsme jeho mámu a jejího už bůhví kolikátého přítele pozvali na svatbu, i když Lubor nadšený vůbec nebyl.
Začali k nám chodit na návštěvu, a tchýně se k Luborovi začala podivně lísat, mazat mu med kolem huby. Vysvětlovala, že tenkrát se chtěl rozvést jeho táta, že se necítil jako chlap, a ona prý jen nechtěla do jejich vztahu zasahovat. Že prý má radost, jaký je šikovný, jak to máme hezké a – co tam máme prostoru! Neměla jsem z toho dobrý pocit. Ženský smysl mi říkal, že něco není v pořádku.
On, teď už naprosto šťastný kluk, snad i věřil, nebo spíš věřit chtěl, že se jejich vztah dá do pořádku. Přeci jen je to máma.
Past na důvěru...
Pak se do našeho osudu snad přimíchala Štěstěna a vše se seběhlo naráz. Lubor zrovna odjel na pár dnů na nějakém firemním sbližování či co. Laďka vyhrála v soutěži v radiu „kdo se dovolá třetí“ zájezd pro dva k moři – odjezd za dva dny. Marek si nemohl vzít dovolenou, něco dokončovali v práci. Já jsem zjistila, že se mé tušení, že jsem těhotná potvrdilo, ale nechtěla mu takovou radost říkat po telefonu. Do balení kufru se namotala tchýně, a patrně vycítila šanci. „Prosím tě, stihneš ještě vybrat těch padesát tisíc? No, víš já nutně potřebuju zaplatit v hotovosti zuby… Luborek s tím souhlasí, mluvila jsem s ním. Nám za měsíc končí terminovaný vklad, hned to vrátíme.“
S hlavou plnou těhotenství a moře mi nedocvaklo, že jí je mohl přeposlat na účet. Jen jsem mu v rychlosti brnkla, zeptala se, zda mu volala máma a jestli souhlasí, řekl, že ano. Netušila jsem podraz.
... sklapla
Když jsem se vrátila, čekala mě naprosto tichá domácnost. Vůbec jsem nechápala. Nemluvil se mnou, neodpovídal. Že jedu na dovolenou přeci věděl, měl radost. „Tak co se sakra děje?“ honilo se mi hlavou. Asi po týdnu párkrát utrousil, že si hřál hada na prsou, že maminka měla pravdu, že líp mu bude s ní než se mnou. To byl šok!
Řekla jsem to své mamince, tušila, že v tom bude tchýně. A také si pobrečela u Laďky. „To je vůl!“ A ujistila mě, že něco vymyslí.
Když už to vypadalo, že mi sbalí kufry, přišla „nečekaná“ návštěva: Laďka a Marek. „Marek dodělal ten projekt! Máme co oslavovat. Neseme bublinky, chlebíčky, pizza už je na cestě…“ hlaholila vesele a vůbec si Luborova zamračeného pohledu nevšímala. Neodvážil se odejít. „Jo, ty je radši nejez, ať neskončí v záchodě…,“ smála se. „Tak si představ, já vyhraju zájezd a ona ho celý problije!“ Oznámit muži radostnou zprávu jsem si představovala jinak, ale zabralo to. „… jo, a už má tvá máma ty nový zuby? Nechápal. „No, jak si na ně od vás půjčila. Ještě jsem Radku před odjezdem rychle vezla do banky…“
Zlatí kamarádi, ale nemohla jsem se dočkat, až odejdou. Usmiřování bylo nádherné. Kdybych už nebyla těhotná, určitě bych tu noc otěhotněla. Strašně moc ho mrzelo, že mě podezříval. Uvěřil, že jsem si z našeho společného účtu a hlavně za jeho zády vybrala peníze na tu dovolenou – jeho Achillova pata. Těch pár dní „bábě“ stačilo, aby si ho zpracovala a nasadila mu do hlavy brouka, že jsem zlatokopka, které jde jen o peníze a teplé hnízdečko.
Ta noc snad byla nejkrásnější v mém životě, tehdy naše duše splynuly v jednu... (ilustrační obrázek)
Víte, o co jí šlo? Jak jsme zjistili, ten její má dluhy, oba bydlí na ubytovně a ona se bláhově domnívala, že mě vyštípe, a že si ji Lubor s tím svým dobrotivým a starostlivým srdíčkem vezme k sobě (možná i bez přítele). Přepočítala se. Past sklapla a naše mimčo bude mít jen jednu, zato usměvavou babičku. Jo, a tehdy souhlasil, že nám nakrmí kocoura, když jsme byli oba pryč.
Sledujte nás v Google Zprávách