Když pořad skončil, s utěrkou jsem vešla do obýváku. „Tak co? Jedeme na Bali?” zavtipkovala jsem. S manželem jsme sázeli jen tehdy, kdy se hrálo tzv. o velkou výhru a nikdy jsme nezískali ani korunu. 

Luboš seděl a koukal na papírek před sebou. Pak zvedl hlavu: „Myslím, že pojedeme tam, kam budeš chtít. Asi jsme něco vyhráli,” řekl mi a začal se smát.

Nevěřila jsem svým vlastním uším. Celou noc jsme nemohli spát a hned ráno jsme běželi do trafiky. Tam počítač potvrdil, že jsme získali sedmnáct milionů korun. „Co teď,” ptali jsme se, jakmile jsme zahájili rodinnou poradu.

Bylo nám s manželem těsně po padesátce. Já pracovala v korporátu jako úřednice a on byl celý život v logistice. S dětmi jsme byli nanejvýš v Chorvatsku u moře. Už několik let jsme totiž vlastnoručně rekonstruovali dům po mých rodičích a na dovolené nezbýval čas ani peníze. Teď se to ale mohlo změnit.

Dohodli jsme se, že podám výpověď z práce. Stejně mě již dlouhou dobu nebavila. Luboš si vezme delší volno, dětem se domluví dálkové studium a vyrazíme na mé vysněné Bali.

Z ráje do pekla

Dva měsíce utekly jako voda. Opálení, vyrelaxovaní a s dalšími vizemi jsme dorazili do našeho starého domova, který se zdál nudný a šedý.

Jen s největším donucením jsem utírala prach, uklízela, vařila a sledovala z okna podzimní plískanice. Začínala jsem se nudit. 

Ani nevím, kdy jsem otevřela první láhev vína. Ta červená tekutina mi dokázala rozproudit krev stejně jako slunce na pláži. Díky ní jsem měla pocit, že nežiju zase ten starý a nenaplněný život. Dávala jsem si ale pozor, aby Luboš ani děti nic nepoznali. 

Prázdné láhve jsem pokaždé, než se vrátili z práce nebo ze školy, vynesla do odpadkového koše. Umyla jsem si zuby a povzbuzená posledními kapkami alkoholu jsem začala chystat večeři.

Pád na dno

Pomalu, ale jistě jsem to přestávala zvládat. Doma jsem se cítila jako v kleci a upadala jsem do letargie a deprese. Náladu mi dokázala zvednou jen sklenička.

Zatímco můj muž dopoledne pracoval a odpoledne řídil rekonstrukci domu, která byla díky výhře téměř u konce, a děti se věnovaly koníčkům, já se vymlouvala na migrénu a trávila čas v posteli.

Právě zde mě našla i má rodina, jež mi chtěla udělat radost na narozeniny. Opilou a znečištěnou zvratky. Spadla jsem na samé dno.

Po návratu z léčebny jsem se cítila mnohem lépe. Všem jsem slíbila, že se alkoholu ani nedotknu. Našla jsem si práci a začala cvičit. Když mi Luboš navrhl, že bychom mohli opět vyrazit na Bali, odmítla jsem to. „Týden v Chorvatsku bude lepší,” odpověděla jsem. 

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační, jména osob byla pozměněna.