Jmenuji se Lída, je mi 45 let, jsem patnáct let vdaná a stejně dlouho poslouchám výčitky své tchyně, že jsem k nim přišla s holým zadkem. Podstatnější je, že nemáme s manželem Jirkou ani chvilku pro sebe. Tchyně s námi sice nebydlí, ale neustále nám telefonuje, chodí na neohlášené návštěvy a chce po nás, abychom ji odvezli tam a tam, udělali pro ni to a to. Nejlépe o víkendu a bez ohledu na náš rodinný program.

Hodný synek

Jirka jí vychází vstříc, protože si ho kupuje. Přidala mu na auto, a dokonce přišla s tím, že my prodáme byt, ona s tchánem ten jejich, a koupíme společně barák. Manžel už delší dobu touží se odstěhovat z města, jenže s našimi příjmy je tenhle jeho sen, a vlastně i můj, nedosažitelný. Nemusím tedy říkat, že na rozdíl ode mne zajásal.

Kup si los

Nejsem typ, který si stěžuje, ale jednou na obědě s kolegyní Alenou jsem to už nevydržela a vysypala ze sebe, že mě nejspíš čeká společné bydlení s tchyní v jednom domě. Cestou zpátky mě Alena požádala, abych na ni počkala před trafikou, že si koupí los. Vzápětí ale poznamenala: „Kup si taky jeden. Třeba vyhraješ a budeš mít od babky klid.“

Vyhrála jsem čtyři stovky. Na barák to nebylo, ale dostala jsem chuť to zkusit ještě jednou. Za týden jsem vsadila znovu. Tentokrát výhra činila šest set dvacet korun. Alena trochu závistivě poznamenala, že to má někdo štěstí.

Následující týden jsem šla na oběd sama. Na zpáteční cestě jsem zcela automaticky zašla do trafiky a koupila si další los. Strčila jsem ho do kabelky a zapomněla na něj. Druhý den mi Jirka volal z práce, že přijde později, protože veze maminku na nákup. „Maminka nemá tatínka?!“ odsekla jsem vztekle. Vzápětí jsme se pohádali a večer mi poslal esemesku, že zůstává u maminky na večeři.

Bylo mi to fuk. Později večer mi volala Alena a nadšeně mi hlásila, že tentokrát vyhrála. Vzpomněla jsem si na zapomenutou sázenku a šla ji zkontrolovat. Nejdřív mě napadlo, že jsem se musela přepsat při kontrole čísel. Jenže když i po páté tam výhra byla, málem jsem dostala infarkt.

Když konečně Jirka dorazil domů, chtěla jsem mu ještě ve dveřích oznámit, že jsme milionáři. Jenže mě nenechal domluvit a spustil, že maminka našla dům, takže prodáme byty, a můžeme se stěhovat. Pochopitelně jsme se zase pohádali, takže jsem mu neřekla nic.

Žena činu

Ten večer šel Jirka naštěstí s kamarády do hospody. Věděla jsem, že přijde pozdě, a rozhodla jsem se jednat. Náš společný sen o stěhování z města dostal vyšší level. Místo televize jsem si otevřela mezinárodní realitní server a po několika hodinách surfování se mi podařilo najít v Itálii u moře domek, který jsem hned zamluvila. A taky jsem si objednala auto. Z 59 milionů toho totiž ještě pořád dost zbývalo, a to i po odečtení daně.

A co maminka?

Druhý den jsem na sobě nedala nic znát a pospíchala do sázkové kanceláře. Během pár týdnů bylo vše kompletně vyřízeno. Zaplatila jsem náš italský dům, vyzvedla svůj vůz a rozhodla se všechno manželovi konečně říct. Jeho první reakce byla, jestli už to ví máma. Na můj komentář, že jí do toho nic není, pokrčil rameny a neřekl ani slovo.

Uběhlo dalších pár dnů a objevila se tchyně. S vyčítavým pláčem spustila, co jsem jí to udělala. Došlo mi, že se synáček pochlubil. Místo, aby nám to přála, uvědomila si, že teď si mého muže už sotva koupí. Hrozně jsme se pohádaly a já jsem se stala veřejným nepřítelem číslo jedna, protože tchyně se začala bát, že jejího poslušného synka odtáhnu bůhvíkam.

Zloba

Po nějaké době ale manželova matka otočila a přišla s tím, že bude do Itálie jezdit s námi. Tenhle nápad jsem striktně zamítla už v počátku a navrhla jí, ať si tam užívá kdykoli, když my tam nebudeme, a může si vzít s sebou třeba kamarádku. Zase špatně.

 Když viděla, že se mnou nepochodí po jejím „dobrém“, rozhodla se pro otevřenou válku. Obtelefonovala všechny příbuzné, aby jim oznámila, že jsem vyhrála miliony a odmítám se o ni starat, když ona nám věnovala tolik péče.

Jak moc nás společně pomluvili, netuším, ale všichni do jednoho přišli s nataženou rukou. Když jsem jim řekla, že jsem zas až tolik peněz nevyhrála, udělali mi ze života peklo. Došlo to tak daleko,  že jsem musela odejít z práce a skončila na psychiatrii.

Trpká příchuť výhry

Po jednom takovém vypjatém konfliktu s příbuznými manžel konečně pochopil, co jsou zač a přerušil kontakt nejenom s nimi, ale především se svojí matkou. Stále bydlíme ve stejném bytě, máme stejné auto a na cestu do Itálie musíme ušetřit, protože všechny zbývající peníze jsme uložili do různých podílových fondů, takže volných máme vždycky sotva pár tisíc.

Když nad tím tak přemýšlím, tak nám ty peníze vlastně moc štěstí nepřinesly.

 Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.