Než jsem to spískala

Pro svůj příběh, se kterým jsem se svěřila, jsem si dala jméno Jitka, ale klidně si můžete myslet, že se tak jmenuji. Je to celkem jedno, nositelek toho jména je hodně, a třeba také mají svůj „kdyby“. Ten můj začal na gymplu. Tam jsem se seznámila se svým partnerem Jirkou. Chodil o dva ročníky níž a nejdříve jsme se nějaký čas jen kamarádili. Začali jsme si spolu, jak se říká, na mém maturitním plese. Lépe řečeno až po něm.

Zatímco on byl panic, já jsem o svůj věneček přišla dávno před tím. Abych nebyla za úplnou hříšnici, zas tak „dávno“ to nebylo, na konci prázdnin před třeťákem, ale nějakou tu postelovou zkušenost už jsem posbírat stihla a líbilo se mi být jeho učitelkou.

Ještě pro upřesnění. „Učebnu“ jsme měli parádní. Jeho rodiče bydlí v rodinném domku a z nějakého přístavku prozíravě vybudovali takový vejminek pro rodiče, kdyby někdy v budoucnu potřebovali péči. Společné učení nám šlo líp než ve škole a Jirka udělal zkoušku z dospělosti s vyznamenáním dřív než tu na gymplu.

Když jsem odmaturovala a začala studovat mezinárodní právo, začali jsme tam spolu více či méně bydlet. „Méně“ odpadlo, z více se stalo nastálo. Jeho rodičům to nevadilo, mým to bylo úplně jedno. A jsme tam spolu už čtyři roky.

Před pár měsíci se moje skvělá kamarádka chystala pod čepec. Uspořádala dámskou jízdu, kde jsme to všechny holky fakt pořádně rozjely. Nevím, kolik hodin odbilo na věži, ale půlnoc to rozhodně nebyla. Rozjásaná a ovíněná jsem si zavolala taxíka. S řidičem jsem navázala – dle mého názoru vtipnou – konverzaci. Hoch si to nejspíš mylně vyložil jako flirtování.

Požádala jsem ho, jestli by to nevzal kolem nějaké benzínky, že bych si chtěla koupit „teplý páreček“ že ho mám moc ráda (fakt jsem měla hlad). Zřejmě to nepojal tak, že myslím ten v rohlíku, a za „nějakou“ benzinku si vybral tu na výjezdu z města.

Měla jsem zůstat o hladu

Hned za ní je lesopark. Ani jsem nějak nevnímala, že se nevracíme do města, když mi dal mlčky ruku na koleno a pomalu zajížděl pod sukni. Ještě, než dojel na lesní cestu a vypnul motor, byla jeho ruka… Mohla bych tvrdit, že mě chtěl znásilnit. Ale nemůžu. Vůbec jsem se nebránila. Následovalo snad všech třicet poloh z příručky „Kámasútra v autě“. Když mě dovezl k domu řekl, že má po službě a nic mi účtovat nebude. Účet mi ale vystavil a pro mě hodně drahý…

Splácet jsem ho začala asi tak za šest, sedm dní, když se projevily první příznaky. Nemusím je popisovat, není to příjemné, ale donutily mě zajít k ženské lékařce. Trichomoniáza. Není to nemoc smrtelná ani nevyléčitelná. Týden pár tabletek a byla jsem z toho venku. Problém je jiný.

Bludný kruh

Přeléčit se musí oba partneři. Zlatá paní doktorka mi spiklenecky předepsala dvě balení „aby můj partner nemusel běhat po doktorech.“ Jenže já jsem mu nemohla říct, promiň vychrupla jsem se s taxikářem, slupni tyhle pilulky a dobrý. Nakazila jsem ho a druhé balení jsem použila pro sebe. Prostě mi ji teď stále nevědomky dál předává. Nemůžu se ale pořád tajně léčit! To není řešení!

Jirka zatím žádné příznaky nemá, alespoň nic nenaznačil. Jestli bude mít, tak jako tak na můj úlet přijde. Na rozdíl od jiných potvor, které můžete chytit v bazénu či na veřejném prkýnku, tahle se přenáší jen pohlavním stykem. Nemůže to tak jít do nekonečna. To vím. Také ale vím, že když mu to řeknu, je konec. Tím jsem si jistá. Znám jeho názor na nevěru. Mám se přiznat?

Říct mu zpětně, že mě znásilnil taxikář je blbost. Ví, že bych přišla domů s brekem, že bych se chovala jinak a chtěl by, abych to nahlásila. Bože, co jsem to provedla!