Že nevíte, kdo je Perry Mason? Nejznámější a neúspěšnější advokát spisovatele – právníka a advokáta – Erle Stanleyho Gardenera. Mason je advokátem nevinných, se soukromým detektivem Paulem Drakem a sekretářkou Dellou Streetovou se je snaží vytáhnout ze šlamastyky. V té jsem teď já. Jak by se mi hodil!

Ach, ta moje maminka

Moje maminka je dobrá duše. Vždycky pro mě chtěla to nejlepší a vždycky mi dát to nejlepší. Ale nemohla, jak by chtěla. Táta od nás odešel, ještě mi nebylo ani jedenáct. Našel si jinou. Oženil se, má z manželství další dvě děti, o mě ztratil zájem. Její zlomené srdíčko se nikdy nezcelilo a ona už zůstala sama. Neměla to snadné. Jako vyučená pekařka si k velkému výdělku nepřišla, často jsme mívaly hluboko do kapsy.

Ale zvládly jsme to. Odmaturovala jsem na zahradnické škole a získala práci v ovocnářské školce. Byla jsem spokojená a šlechtit jabloně mě bavilo. Snila jsem o cestování, zážitcích a takovém svobodném životě. A na to jsem si šetřila.

Kostky jsou vrženy (?)

Maminku ale trápilo, že se do vdavek nehrnu. „Vždyť jsi taková pěkná holka,“ říkala mi, „… proč už si někoho nenajdeš?“ Nejspíš mě poznamenal vztah rodičů, a proto všechny mé vztahy skončily rozchodem. Vdát se a mít rodinu proto nebylo to, po čem jsem toužila. Koneckonců, také rodiče mých dvou kamarádek se rozvedli. Proč se řítit pod čepec?

Když maminka začala mít nějaké zdravotní problémy a nezvládala vstávat ve tři ráno, aby mohla v pekárně hníst těsto na chleba, sehnala si práci jako uklízečka ve známé právnické firmě. Jednou si snad bohové hodili kostkami (to není z mé hlavy, je to z písničky) a poslali ji utřít prach v kanceláři sekretářky dřív, než měla, a jejího šéfa – právníka tam nechali přesčas. A ještě nechali pootevřené dveře. „… ten zazobanej dědek má na kahánku a chce se ještě ženit! Co s tím uděláme?“ Slyšela, jak se s někým domlouvá po telefonu.

Vztekle prásknul dveřmi a nechal na stole nějaké papíry, které si nezaložil do počítače. A maminka si naštěstí nezapomněla doma brýle.

Sen či sen (?)

Netušila jsem, že by mohla být stratég – jinými slovy dohazovačka v mém případě. Určitě svou „lež“ nemyslela zle. Chtěla mi dát to nejlepší… Večer nenápadně zavedla hovor na zahrady. „…zajdi za ním, třeba si přivyděláš. Nebo dokonce dostaneš lépe placenou práci,“ zakončila slovy, když mi vylíčila, jak zaslechla v kanceláři, že takový postarší dobře zabezpečený pán má zpustlou zahradu a shání zahradníka. Zahradu udržovanou neměl, to je pravda, zahradníka ale nesháněl.

Dal mi ale práci „pěstitelky růží“ za plat, o jakém si mi ani nesnilo. Netušila jsem, že maminka doufala, že pro mě rozhodila síť. „Dej si s ním kafíčko…“ nebo „Popovídej si s ním…“  Že na něho mám být milá, že mu mám říct to či ono, že mu mám naznačit, že bych se ráda vdala, ale ti mladí kluci nemají rozum… A tak podobně mi tlačila do hlavy každý den.

Tak jsem si s ním to kafíčko dala, popovídala, a tak nějak jsem se sblížili. Vyprávěl mně, proč ovdověl bezdětný, já se mu svěřila se svými cestovatelskými sny. „Kdybyste se stala královnou mé růžové zahrady, mohla byste jet i na kraj světa, poupátko.“ Smála jsem se a řekla to doma mamince…   

„Vidíš holčičko, tak se na tebe usmálo štěstí,“ řekla mi se šťastným úsměvem ve tváři. Nějaký čas to trvalo, ale přesvědčila mě. Vždycky pro mě chtěla to nejlepší. Nechtěla jsem ji zklamat. Tolik se pro mě obětovala. Koneckonců ten stařík byl milý, koneckonců měl na kahánku a koneckonců mi nehrozilo, že by chtěl víc, než abych mu i s prstenem šlechtila růže.

Růže a trn

Růže jsem mu vypěstovat nestihla a už nestihnu. Ale na zahradní svatbu jich objednal spoustu. Měla jsem je ve vlasech i na šatech. Bohužel on „uvadnul“ dřív než ty květy. Bavil se, smál se, dokonce tancoval. I já jsem byla docela šťastná. Krátce po půlnoci se omluvil, že se nějak nezvykle necítí dobře a „odebral se do svých komnat“. Zašeptala jsem mu do ucha, že přijdu hned, že ho uložím do postele…

Než jsem se rozloučila s docela početnou společností známých jeho právníka, nějakou chvíli to trvalo. Když jsem přišla do už i mého domu a jeho ložnice, tak…

… doktor ze záchranky už jen konstatoval: „Exitus letalis.“

Perry, kde jste?

Myslíte si, že jsem bohatá mladá vdova? Mohla bych být. Mohli jsme si také třeba nějaký čas žít jako přátelé a dělat si navzájem radost. Jeho právník ale napadnul dědické řízení s tím, že si je zcela jistý, že jsem ho předávkovala jeho léky, že mě dokonce viděl, jak mu něco házím do skleničky vína a nutím pít, když měl alkohol zakázaný.

Pitva nařízená nebyla. Proč taky? Na selhání srdce v jeho věku nebylo nic podezřelého a byl nemocný. Jeho popel je rozptýlený na paloučku. Teď jsem podezřelá z vraždy, přinejlepším ze zavinění úmrtí z nedbalosti. Který soud uvěří, že si mladá zahradnice vzala bohaté staříka jen proto, aby mamince udělala radost?