Syfilidou jste se nakazili při styku s prostitutkou a v 15. století byly příznaky této nemoci hrozivé a smrtelné, až postupem času se zmírnily. Nebylo jak proti této nemoci bojovat, i když v letech 1494–1514, která jsou považována za prvotní periodu vzniku nemoci, byla vydávána i různá opatření a do boje se zapojila i policie, stejně jako u epidemií moru nebo u malomocenství.

Na historii syfilidy se podívejte zde:

Zdroj: Youtube

Strach z nemoci

Lékaři se nemocných báli, což je i důvodem, že z 15. a 16. století existuje jen velmi málo seriózních lékařských studií. Syfilici většinou skončili v rukou šarlatánů a ranhojičů a první solidní spis údajně pochází až z roku 1527.

Nemoc byla zprvu pro většinu lékařů španělská vesnice – jedni ji považovali za důsledek sodomie a bestiality, jiní hledali příčinu v pohlavním styku člověka anebo pro ně byla trestem božím. Když se prokázala později přímá souvislost s prostitucí, toto nejstarší povolání bylo stejně skoro nemožné vymýtit. Lidé trpící syfilidou se, obdobně jako u lepry, zpočátku umisťovali do speciálních označených domů, a i v nemocnicích začala vznikat separovaná oddělení. Lidé ještě nevěděli, jak se nemoc přenáší a byli přesvědčeni, že se tak děje i pouhým pohledem nebo dechem.

Nejednotným a naprosto zcestným názorům zprvu odpovídala i léčba. Hlavním lékem byla rtuť, jejíž používání ale mělo děsivé vedlejší účinky, vypadávání vlasů a zubů, otravu a smrt.

Na vině styk s prostitutkou

Problematice syfilidy se věnoval velmi podrobně ve třetím svazku Dějiny prostituce z 2. poloviny 19. století francouzský autor Pierre Dufour. Ten vyslovil domněnku, že syfilis se v Evropě nevyskytla po objevení Ameriky, ale daleko dříve. V té době totiž panoval názor, že sem nemoc přišla právě díky objevení nového kontinentu. Amerika ale neměla se syfilidou nic společného. Pro „novou“ nemoc se postupně vžila označení francouzská nemoc, španělská, americká… žádná země nebyla ušetřena. Lékaři tápali a země si odpovědnost mezi sebou přehazovaly.

A jak k tomu přišel Kolumbus coby objevitel nového kontinentu? Kolumbus údajně z jedné ze svých cest přivez nákazu, která přerostla v epidemii, a v roce 1494 se jí říkalo velké neštovice. To však nebylo nikdy potvrzeno, stejně jako souvislost se syfilidou.

Syfilidu přitom Dufour spojuje zejména s malomocenstvím, ale zmiňuje i pohlavní styk jako kanál přenosu. Až když se pohlavní styk prokázal být hlavním zdrojem nákazy a rozšíření nemoci, styk s prostitutkami se začal považovat za nebezpečný. Nákaze jste se většinou nevyhnuli.

Lékaři se štítili pacientů

Navíc syfilis většinou přišla i s další nemocí, nejčastěji s morem, neštovicemi nebo malomocenstvím a odlišit je od sebe bylo zprvu těžké. Navíc se lékaři s pacienty odmítali stýkat a sami se nemoci až panicky báli.

Nemoc měla čtyři stadia. V primárním stadiu se objevil tvrdý a nebolestivý vřed na pohlavních orgánech, který v sekundárním stadiu doprovodila odporná vyrážka na rukou a ploskách nohou. Pak se nemoc přehoupla do bezpříznakového latentního stadia, než skončila terciárním stadiem, kdy se vytvářela takzvaná gummata. Jednalo se o velké nádory po celém těle, které způsobily deformity na kůži. Neléčené onemocnění většinou skončilo smrtí, ze začátku téměř jistě.

Na dokument o léčbě této nemoci se podívejte zde:

Zdroj: Youtube

Průkopník syfilidy - Paracelsus

Velmi kontroverzní osoba známého lékaře a mága, Theophrasta Bombasta Paracelsa, velmi pomohla klasifikaci syfilidy. Paracelsus byl velmi namyšlený a neoblíbený, zároveň i vysmívaný a nedoceněný lékaři, který se však ve své době na rozdíl od svých kolegů syfilidou zabýval. Jeho kolegové se nemoci i nemocných štítili a vyhýbali se jim, jak jen mohli. Paracelsus zatím srozumitelně popsal základy venerických chorob, a své poznatky shrnul v knize Chirurgia. Zde napsal, že syfilida povstala „z nečistého styku malomocného Francouze s prostitutkou obtíženou příjicnými dýmějemi“.

„Netradiční“ léčba syfilidy

Léčba syfilidy rtutí se praktikovala ještě na počátku 20. století, a kromě ní se účinně používalo i guajakové neboli francouzské či svaté dřevo, sanctum lignum, v indiánském jazyce hoaxacam, údajně se používal i extrakt a odvar ze zmijího jedu. Rtuť se přitom používala pod lékařským dohledem a velmi opatrně, ve třetím stadiu nemoci se osvědčila léčba pomocí jodu. Fungovaly údajně i sirnaté, jodové a solné koupele.

Nezbytné bylo vyvarování se pohlavního styku, a to až do ukončení nemoci. Největší úlevou ale byl vynález penicilinu v roce 1928 Alexandrem Flemingem. Od té doby se syfilis léčil antibiotiky.

Vždy, když se řekne syfilis, vybavíme si postavu skvělého Petra Čepka ve filmu Petrolejové lampy, jak kráčí, již zcela nepříčetný po kolonádě. A přitom stačila jen antibiotika!

Zdroje:

en.wikipedia.org/wiki/History_of_syphilis, academic.oup.com, worldhistory.us