Smutný život středověkých princezen: Leckteré by rády měnily s prostými dívkami

11. září 2020 četba na 3 minuty
Princezny měly v životě jen dvě možnosti: provdat se, nebo jít do kláštera.

Princezny měly v životě jen dvě možnosti: provdat se, nebo jít do kláštera.

Foto: Shutterstock.com

Princezny v pohádkách jsou někdy hodné a milující, jindy pyšné a namyšlené. Vždy jsou ale velmi krásné a projevují svéhlavost - zvláště, když přijde na lásku. Skutečné princezny to přitom v minulosti jednoduché neměly. Vlastní vůli prosazovaly horko těžko.

Model byl nastaven jasně: starší dcery se měly provdat za syny významných evropských rodů a odstěhovat se do jejich zemí, zatímco ty mladší, na které urození ženichové nezbyli, měly přijmout řeholi a pečovat o duchovní rozvoj země. Princezny opouštěly domovy ve velmi mladém věku, nebylo výjimkou, že se provdaly už ve 14 letech a první dítě měly ještě před 18. rokem života. Očekávalo se od nich, že svému muži přivedou na svět mužského dědice. Protože se ale polovina dětí v této době nedožila dospělého věku, bylo potřeba porodit potomků co nejvíce. Častá těhotenství organismus mladé ženy vysilovala. Mnoho princezen se nedožilo ani 40 let, umíraly na horečku omladnic nebo na celkové vyčerpání.

Dívky byly považovány za majetek svých otců a posléze manželů. Nebylo myslitelné, aby jednaly bez jejich souhlasu.

Stará dánská píseň popisuje, kterak král Valdemarem II. vyslal své posly na český dvůr, aby požádal Přemysla Otakara I. o ruku jeho dcery Markéty. Vyslanec Strange si o ni s Otakarem symbolicky zahrál vrchcáby.

"Přinesli vrchcábnici ze zlata červeného, pan Strange krásnou pannu vyhrál pro krále svého. V hedvábné modré roucho oděnou vyvedli, by šlechetnou pannu tak všichni prohlédli…"

Markéta se poté s Dány vydala do neznáma, aniž tušila, jak její budoucí choť vypadá. Manželství bylo přesto šťastné a česká princezna si v Dánsku vybudovala pověst vlídné a laskavé královny, přezdívané Dagmar. Bohužel zemřela při porodu druhého syna ve věku pouhých 27 let.

Její mladší sestra Anežka o manželství nestála. Z několika plánovaných sňatků naštěstí pro ni sešlo a po smrti otce přemluvila bratra Václava, aby jí další ženichy nehledal. Vydala se na duchovní cestu a stala se z ní natolik významná osobnost, že se posmrtně dočkala svatořečení.

Pohádky o princeznách ve věžích mají svým způsobem reálný základ. Když totiž královská dcera odmítala poslechnout vůli otce či zastupujícího mužského regenta, byla uvržena do domácího vězení. Stalo se to například Elišce Přemyslovně. Její otec už nežil a bratr Václav III. byl zavražděn. Moci v zemi se ujal manžel její sestry Anny Jindřich Korutanský. Jeho postavení však bylo vratké, česká šlechta ho odmítala. Právem se obával, že by ho z trůnu mohl hravě sesadit kdokoli mocnější, kdo se ožení s Eliškou. Přikázal jí tudíž, aby se provdala za neurozeného pána z Bergova.

Eliška to kategoricky odmítla. "Urči mi někoho rodem mi rovného, nebo dovol, abych přijala řeholi a oddala se trvale Bohu," prohlásila s tím, že svatba s mužem nižšího stavu by pro její rod znamenala potupu.

Jindřich Korutanský ji na to konto nechal uvěznit na Pražském hradě. Nespokojená šlechta se však proti němu spikla a princezně dohodila "pořádného" ženicha, a to Jana Lucemburského, syna samého římskoněmeckého krále. Ten potom Jindřicha obratem vyhnal.

Akční letáky