Proč bloudí poštovní holubi? Mohou za to i Concordy...

10. červenec 2013 četba na 3 minuty
Holub je schopen vždy najít cestu k domovu. Tedy skoro vždy.

Holub je schopen vždy najít cestu k domovu. Tedy skoro vždy.

Foto: Profimedia

Najdou cestu domů prakticky odkudkoli, a to i na velkou vzdálenost. Holubi jsou považováni za zvířata s mimořádně vyvinutým orientačním smyslem, ale občas zcela nečekaně zabloudí. Proč?

Závody poštovních holubů vypadají vždy stejně. Jejich majitelé je na místě startu vypustí a pak už jen čekají, až se vrátí domů. Soutěž, která se uskutečnila 5. října 1998 v Pensylvánii, však dopadla zcela jinak. Z opeřených závodníků se k majitelům nevrátil téměř nikdo. Zvládlo to jen asi deset procent z nich. Co se tehdy mohlo stát? Proč byli ptáci najednou tak zmatení, když panovalo ideální počasí?

Nadzvuková rušička

Do řešení problému se pustil americký geofyzik Jonathan Hagstrum. Měl totiž teorii o tom, že se holubi při letu orientují nejen za pomoci výrazných krajinných prvků, geomagnetického pole Země, nebo čichu, ale hlavně díky nízkofrekvenčním zvukům, které jsou pro lidské ucho neslyšitelné. Vznikají třeba v mořích a oceánech, kde vlny narážejí na pevninu. Zvukové frekvence se pak šíří vzduchem, kde se dále odrážejí od kopců a skal.

Hagstrum měl za to, že osudného 5. října 1998 muselo holuby něco „ohlušit". Vědec pátral po mimořádném zdroji infrazvuku, který se nad danou oblastí nacházel. A skutečně ho objevil. Tehdy ještě pravidelně létal mezi Evropou a Amerikou Concorde, jediný nadzvukový dopravní letoun. Onoho dne měl osmihodinové zpoždění a zvukovou bariérou, při které vzniká výrazný sonický třesk, překonal při cestě do Evropy právě nad Pensylvánií.

Podivné anomálie

Hagstrum ale nebyl první, kdo se záhadným blouděním holubů zabýval. Už v 60. letech minulého století zjistil americký biolog Bill Keeton z Cornellovy university, že se ptáci vypuštění na jedné straně hory Jersey Hill nedaleko New Yorku beznadějně ztratí. Jen jednou, konkrétně 13. srpna 1969, se všichni nečekaně vrátili do holubníku bez sebemenších problémů.

Keeton objevil i další místa s nevysvětlitelnými anomáliemi. Nacházela se nedaleko Castor Hillu a Weedsportu. Holubi tam sice nebloudili, ale houfně vyráželi přesně opačným směrem, než byl jejich domov.

Keeton s holuby experimentoval 14 let a vedl si přesné záznamy. K těm se na konci minulého století dostal i Hagstrum a rozhodl se jim přijít na kloub. Pomocí počítačové modelace simuloval, jak který den ovlivňovalo počasí šíření nízkofrekvenčních zvuků. Ukázalo se, že kritická strana Jersey Hill leží ve zvukovém stínu, kde se nízkofrekvenční vlny vůbec nešíří. Pouze onoho 13. srpna 1969 se díky výjimečným meteorologickým podmínkám lámaly jinak, takže je holubi mohli zaznamenat.

Podobné vysvětlení našel Hagstrum i pro bloudění ptáků v oblasti Castor Hillu a Weedsportu. Nízkofrekvenční vlny se tam šířily tak podivně, že přicházely z přesně opačné strany, než byl jejich zdroj. Zdá se, že záhadu mimořádného orientačního smyslu holubů se podařilo objasnit.

Akční letáky