Prodělnický kádr i zástupce hornické elity. Přečtěte si vzpomínky komunistů

24. říjen 2018 četba na 12 minut
Jaroslav Ondráček (třetí zleva) na oslavě Dne horníků v 80. letech

Jaroslav Ondráček (třetí zleva) na oslavě Dne horníků v 80. letech

Foto: Post Bellum

/PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ/ Do řad komunistické strany je přivedla inklinace k Rusku, respektive Sovětskému svazu. Bojem proletariátu proti kapitalistům chtěli prý jen pomoci chudým. Seznamte se s příběhy trojice Čechů, které zlákala idea komunismu.

Ke komunismu ho přivedli kluci z bohatých rodin

Miloš Kocman se narodil v roce 1922 v Praze ve smíšené rodině. Maminka pocházela z židovské rodiny. Jeho otec - účetní, Sokol a švec stižený tuberkulózou, kterou se nakazil ve vojsku během 1. světové války - ztratil kvůli své nemoci zaměstnání a rodina žila jen z jeho invalidního důchodu.

„Byly doby za první republiky, kdy jsme neměli ani na chleba. Tajně, aniž by to otec věděl, chodily moje sestry žebrat o drobné,“ popisuje Kocman, který v partě mladých gymnaziálních komunistů, s nimiž se později pustil do protinacistického odboje, byl s finanční situací rodiny výjimkou.

Jeho přátelé, soudruzi Lederer a Uhlíř, pocházeli z bohatých rodin, vlastnících prosperující firmy: „Lederer bydlel ve velké vile na Hanspaulce. Byl to on, kdo mě přivedl do komunistického odboje. Skvělý člověk! Když ho mučilo gestapo, tak o mně necekl ani slovo!“ Lederera popravili v Mauthausenu v roce 1942.

Miloš Kocman se na gymnáziu pouštěl s pravicovými spolužáky do ostrých diskuzí. Razil teorii světové revoluce, která smete bohaté a nastolí nové pořádky: „Nesnášeli jsme kult Stalina. Imponoval nám Trockij. Věřili jsme, že se doba mění,“ vysvětluje Kocman, kterého podporoval profesor Josef Fišer, učitel filozofie na gymnáziu. Mladičkého Kocmana zavedl do Společnosti přátel demokratického Španělska, kde ho seznámil s dalšími soudruhy.

Gestapáci chtěli pravdu, StB vytloukala lež

Kocman s přítelem Jaroslavem Uhlířem založil na začátku války komunistickou odbojovou skupinu, napojenou přes Lederera na další buňky ilegální KSČ. „Vzájemně jsme se neznali, ale s řadou skupin jsme se propojili přes jednoho či dva spolupracovníky. Úkoly se k nám dostávaly přes prostředníky z centrály KSČ. Vojenské a politické zprávy o situaci v protektorátu jsme předávali lidem s vysílačkou. Ti je vysílali do Moskvy,“ tvrdí Kocman, který se podílel na distribuci Rudého práva.

Gestapo Kocmana zatklo 3. června 1943. „Svázali mě do kozelce. Mlátili mě, až jsem měl černou prdel. Když se mě ptali, kdo mě zapojil do ilegální činnosti, vydržel jsem řadu ran a pak jsem řekl: ´No, no, Miloš Lederer!´ Věděl jsem, že je mrtvý, zřejmě,“ popisuje Kocman, který tímto postupným pouštěním pravdivých informací získával čas.

Podle Kocmana to byla nejlepší strategie: vydržet co možná nejvíce ran a pak přiznat jednu pravdivou, ale zavádějící informaci, kterou si museli ověřovat. „Víte, jaký byl rozdíl mezi gestapem a StB? Gestapo se snažilo zjistit pravdu. StB z vás chtělo vytlouct doznání k něčemu, co jste neudělal,“ vysvětluje Kocman, který se s komunismem rozešel po sovětské okupaci roku 1968.

S krycím jménem Toman chytal americké agenty

Z Kocmanova personálního svazku zaměstnance federálního Ministerstva vnitra, který najdeme v Archivu bezpečnostních složek, se dozvídáme, že vystupoval s krycím jménem Toman. Pracoval na začátku 50. letech ve Statisticko-evidenčním odboru 3. Správy SNB.

Nejedná se jen o jakousi spisovou a archivní službu, jak by se mohlo zdát. Výslechové protokoly - agenturní operativní svazky StB - analyzoval, vyšetřovatele instruoval, kdy vězeň zapírá, kdy je potřeba vězně zmáčknout, k čemuž mu posloužila jeho válčená zkušenost z gestapa.

Kocman po válce vystudoval dvouletá práva. Po únorovém puči v roce 1948 nastoupil k tajné policii. Měl na starosti agendu takzvaných agentů chodců, tedy těch, kteří utíkali přes hranice, převáděli uprchlíky, spolupracovali se západními zpravodajskými službami, nejčastěji americkou CIC.

„Je mi jedno, jestli to byli Mašíni. Škodili republice. Někteří měli zbraně. Sledoval jsem z jejich výslechů hlavně, kde mají v zahraničí základny, s kým spolupracovali. K výslechům jsem chodil výjimečně,“ popisuje. Podle Kocmana za násilím na vězních a vykonstruovanými procesy stojí estébáci rekrutovaní z fabrik, nevzdělaní dělníci, které řídili poradci z SSSR.

Odejít od StB prý nebylo možné. Jemu se to povedlo v době procesu se Slánským díky znalosti jazyků. Hovořil rusky, anglicky, německy a francouzsky, stal se diplomatem. Působil u OSN, tři roky vedl velvyslanectví v čínském Pekingu. Po roce 1968 pracoval jako podnikový právník v Rakovníku a v Kolíně.

Mikuláš Kroupa, Post Bellum

Dokumenty Příběhy 20. století čerpají z práce desítek redaktorů neziskové organizace Post Bellum. Tito lidé obchází pamětníky po celé ČR a zaznamenávají jejich vzpomínky. Záznamy a fotografie ukládají do internetové sbírky Paměť národa. Jejich práci podporuje Klub přátel Paměti národa. Ten tvoří drobní podporovatelé, kteří měsíčně posílají redakci malé částky. Pomoci můžete i vy.

Sbírka Paměť národa, která ve výroční den 28. října, slaví své desáté narozeniny, obsahuje tisíce příběhů nejen válečných veteránů, odbojářů, někdejších politických vězňů, disidentů, ale stovky svědectví komunistů. Tři z nich vypráví své osudy v dokumentu Příběhy 20. století.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky