Středověká společnost byla k prostitutkám kupodivu shovívavá, vykřičené domy dokonce podléhaly dani a přilévaly do městských pokladen nemalé příjmy. "Prázdné ženky" sice patřily k nejhorší spodině a počestní měšťané jimi opovrhovali, jejich existence se ale považovala za potřebnou, protože uspokojovaly touhy svobodných mužů, jimž by byl sex jinak zcela zapovězen. Ženatí pánové využívat služeb lehkých žen oficiálně nesměli, jejich návštěvy hampejzů se však poměrně tolerovaly - bylo to pořád lepší, než aby své ženě zahýbali třeba s manželkou blízkého kamaráda.

Největšího rozkvětu prostituce v našich zemích dosáhla v 16. a 17. století. Pány z bohatých vrstev obsluhovaly dívky na úrovni dnešních luxusních společnic. Jak napsal Daniel Adam z Veleslavína: "Poběhlice jsou někdy ponoukány, aby uměly čísti, psáti i vybraně se chovati."

Naopak nejchudší muži si museli vystačit s chvilkou lásky za haldami dřeva u řeky. Dívky zvané "věnečnice" se pak měšťanům nabízely pod záminkou podomního prodeje. "Pane, kupte si věneček!" volaly u vrat, připraveny prodat spolu s věnečkem i své tělo.

Trvalé "zaměstnání" v hampejzu bylo teoreticky pro lehké ženštiny nejbezpečnější variantou. Docházelo ale i k případům, kdy kuplířky, tehdy zvané "svodnice", svěřenkyně tyranizovaly. Kronika líčí, jak v roce 1526 přiběhla jedna pražská prostitutka k rychtáři tak, jak ji pánbůh stvořil, a žalovala na kuplířku Knoblošku, že dívky "bije, a schovává do své truhlice nejen všechen výdělek, ale i šaty jejich, by uprchnouti nemohly!“ Zmíněná Knobloška pak byla vydána do rukou kata Jana Mydláře, který ji utopil.

Za třicetileté války ovšem bujela nejen živnost poběhlic, ale také francouzská choroba, tedy syfilis. Nejvíce postižena byla velká města typu Vídeň a Praha, kde se také na to konto objevovaly snahy prostituci omezit.

Razantní přítrž nemravnostem však učinila až císařovna Marie Terezie. Ta v roce 1751 ustavila tzv. Komisi cudnosti, která v nočních hodinách zatýkala nevěstky a jejich zákazníky přímo při činu. Zatímco muži odcházeli jen s pokutami a domácím vězením, prostitutky čekal tvrdší trest: zmrskání, ostříhání vlasů a nucená práce v podobě zametání ulic. Mnoho lehkých žen bylo tehdy deportováno do vyhnanství v rumunském Banátu.

Mnohé "hurvy zjevné" přesto provozovaly své řemeslo dál v přestrojení za pokojské, prodavačky či pradleny. Když císařovnin nástupce Josef II. Komisi cudnosti zase zrušil, počet lehkých žen ve Vídni se nijak nezvýšil.