Vrcholné pozice v hierarchii středověké společnosti obsadili Boží zástupci, tedy ti, u nichž bylo předpokládáno, že byli vyvoleni Bohem k vykonání Jeho vůle na zemi. Patřili sem političtí a náboženští vůdci. I zbytek společnosti byl však hierarchicky organizován a toto postavení záviselo na mnoha faktorech, jako byly pokrevní linie, původ, bohatství, povolání atd.
Status do značné míry závisel ale i na pohlaví. Zatímco osobní postavení muže bylo určeno jeho povoláním, osobní postavení ženy a její status byl určen její sexualitou. Jinými slovy, zatímco muži byli klasifikováni jako rytíři, obchodníci nebo křižáci, ženy jako neposkvrněné panny, manželky, matky nebo vdovy. Muži i ženy tak museli plnit určité společenské role. Na video o postavení prostitutek ve společnosti se podívejte zde:
Postavení mužů a žen ve společnosti
Muži byli tradičně považováni za silnější z pohlaví, a to i „mocensky“ – muž byl hlava rodiny a měl zodpovědnost za to, aby se jeho rodina neodchýlila od obecně ustavených norem. Ženy jako „slabší pohlaví“ obsadily mnohem nižší místo v hierarchii. Jejich povinností bylo vychovávat děti a starat se o domácí záležitosti. V praxi to znamenalo, že muž musel mít práci, aby nosil domů peníze pro přežití jeho rodiny, zatímco žena měla zůstat doma a starat se o blaho rodiny.
Od žen se neočekávalo, že by měly nebo mohly finančně zabezpečovat rodinu a společnost ani neměla žádná opatření pro ženy, které chtěly nebo potřebovaly pracovat. Naopak, byly od provozování jakéhokoli povolání nebo obchodu cíleně odrazovány.
Prostitutky stály ve společenské hierarchii nejníže, spolu se zločinci a žebráky
Pracovní příležitost pro ženy
Ty ženy, které se z jakéhokoli důvodu přesto rozhodly finančně zabezpečit sebe a své rodiny, měly jen velmi málo možností. Nebyla pro ně žádná přijatelná profese. Takže je jasné, kam míříme. Pokud ženy musely pracovat, byly nuceny dělat takové řemeslo, pro něž měly dovednosti a na něž měly podle společnosti právo. Ženy tak nejčastěji pracovaly jako přadleny, tkadleny, ošetřovatelky a porodní asistentky nebo služebné. Pokud měly to štěstí a nalezly práci, byly za ní mizerně hodnoceny, daleko méně než muži.
V souladu s předepsanými sexuálními rolemi měla společnost také pevné představy o sexualitě a přijatelném sexuálním chování. I zde platila odlišná pravidla pro muže a ženy, která jsou dnes známá jako dvojí metr.
Dvojí metr
Podle jedné z myšlenkových škol o dvojím metru ve středověku byly ženy obecně považovány za chtivější než muži. Čistotu ženy lze vždy považovat za podezřelou, a o to více, pokud by byla ještě mladá (a nevinná). Díky tomu pak společnost požadovala od žen, aby dodržovaly daleko přísnější pravidla než muži. Od žen se tedy běžně očekávalo, že budou žít asexuálním životem.
Ženě, zejména mladé, nebylo povoleno účastnit se jakékoli sexuální aktivity. Musela si střežit panenství a čest svým životem. Jediný, kdo jí mohl oprávněně vzít její panenství, byl její manžel. Římskokatolická církev nepovažovala jakoukoli jinou sexuální aktivitu než tu, která se odehrála mezi mužem a jeho ženou, za legitimní nebo jakkoli přijatelnou. A dokonce i v manželství byl sex „v pořádku“ jen tehdy, byl-li konán s cílem zplodit potomka.
I přesto, že bylo toto řemeslo odsuzováno, byly pro prostitutky zřizovány extra čtvrtě, kde mohly provozovat své nekalé „zaměstnání“.
Metr ještě více „dvojí“
I když teoreticky stejná pravidla platila i pro muže, společnost byla ve skutečnosti k mužům daleko shovívavější než k ženám, které sešly ze správné cesty. Zatímco žena, která „zabloudila“, riskovala ztrátu dobré pověsti, u muže – zejména mladého a svobodného - bylo považováno za přirozené, že má sexuální potřeby. Jejich chování nebylo stigmatizováno, ale bylo na něj dokonce nazíráno s pochopením.
Samozřejmě ne všichni žili podle norem stanovených společností. Jako vždy a v každé době, i ve středověku existovaly menšinové skupiny, které nerespektovaly společenská pravidla, ať už z vlastní vůle nebo z donucení. Jednou z těchto menšinových skupin byly prostitutky.
Ženy a muži byli měřeni dvojím metrem
Prostitutky
Prostitutky byly povařovány za stejné společenské vyvrhele, jako zločinci, malomocní a žebráci a společně tyto skupiny zaujímaly nejnižší úroveň ve společenské hierarchii. Římskokatolickou církví s nimi bylo zacházeno jako s hříšníky, a i ze strany běžné populace byly prostitutky rovny zločincům.
I přesto, že bylo toto řemeslo odsuzováno, byly pro prostitutky zřizovány extra čtvrtě, kde mohly provozovat své nekalé „zaměstnání“. Nebyly samozřejmě nijak oficiálně podporovány, ale muži dobře věděli, kde si služby, které potřebovali, najít. Nezřídka navíc byly klienty „vykřičených domů“ i sami duchovní a jiní vysoce postavení ve společnosti.
Všechny prostopášné činnosti byly samozřejmě veřejným tajemstvím, ale nikdo o nich nesměl mluvit. CO se stalo v nevěstinci, tam i zůstalo, a bylo v zájmu samotných prostitutek, aby držely jazyky za zuby. Za to pak byly i lépe odměňovány, a některým se dokonce dostalo i celkově lepšího života. Ne však postavení.
Prostitutky byly velmi izolovány, a většinou se stýkaly jen s jinými prostitutkami, tedy samozřejmě kromě jejich klientů.
Zdroje:
