Tragických osudů sovětských kosmonautů bylo hned několik.

Neúspěšná mise

6. června 1971 odstartovala na oběžnou dráhu z kosmodromu Bajkonur vesmírná loď Sojuz 11 a v ní kosmonauti Georgij Dobrovolskij, Viktor Pacajev a Vladislav Volkov.

Měli jasně daný úkol uvést do provozu první orbitální stanici Saljut 1, která obíhala kolem Země od dubna téhož roku. Jednalo se už o druhý pokus, jelikož se stejnou misí již opustila zemi už posádka v Sojuzu 10. Ta však „zklamala“, protože se ji k vesmírné stanici připojit nepodařilo. Právě i na základě této zkušenosti byli do Sojuz 11 obsazeni jiní kosmonauti, než bylo původně plánováno.

Diagnóza, která zachránila jiné tři životy

Prvotní plán byl jiný a posádku Sojuzu 11 původně tvořili tři muži. Zkušení kosmonauti Alexej Leonov a Valerij Kubasov a nováček Pjotr Kolodin, jež měli ve vesmíru strávit na tu dobu neobvyklých 25 dnů. Jenže se objevily komplikace, jelikož pouhé čtyři dny před startem rentgen odhalil plicní stín u Kubasova. Toto zjištění změnilo složení posádky, jelikož diagnóza ukazovala na možnou tuberkulózu, která naštěstí později potvrzena nebyla. Původní posádce to navíc zachránilo život.

Záložní posádka složená z Dobrovolského, Pacajeva a Volkova odstartovala bez problémů. Pacajev byl prvním člověkem, kdo vstoupil na vesmírnou stanici. Jenže tam bylo cosi neobvyklého: Posádka cítila v Saljutu 1 zápach spáleniny.

Kosmonauti se proto rozhodli vyměnit vzduch, opravili zaseklé ventilátory, protože jedině tak mohli zahájit svůj pracovní program. Tím však problémy neustaly.

Posádka se potýkala se špatným osvětlením, hlukem přístrojů a stísněným prostorem a opakovaným shořením kabelu elektroinstalace, který opět způsobil zápach spáleniny. Navíc byli jako tým nesehraní.

Kosmonauti se proto rozhodli k předčasnému návratu.

Drama na palubě

Sojuz 11 se odpojil od Saljutu až 29. června 1971 kolem 18:25 UTC a začal svou cestu zpět na Zemi.

Zhruba po čtyřech hodinách zahájila posádka sestup do zemské atmosféry.

Náhle se však ztratilo spojení s řídícím střediskem a o kosmonautech nebylo slyšet. Na palubě se odehrávalo opravdové drama.

„Odpálené pyrotechnické spoje oddělily technický modul od návratové kapsle, rozevřely se padáky a kapsle dosedla na místo přistání v Kazachstánu. Poklop se ale stále neotvíral a kosmonauti se stále nehlásili. Když záchranáři poklop otevřeli zvenčí, našli už jen tři mrtvá těla,“ psalo se v dobových médiích.

Příčina?

Později se zjistilo, že jeden ze dvou ventilů, který se měl kvůli vyrovnání vnitřního a vnějšího tlaku otevřít až po úspěšném návratu do atmosféry, se po výbuchu spojů otevřel už ve výšce 168 kilometrů. Takže během pár sekund unikl v kosmickém vakuu ze Sojuzu 11 vzduch, v kabině došlo k prudkému poklesu tlaku, a i když bylo ventil možné ručně uzavřít, kosmonauti se k němu už nedostali. Poloha těla Pacajeva ukazovala na to, že se pokoušel k ventilu dostat, ale kvůli nedostatku kyslíku ztratil vědomí.

V té době již neměli kosmonauti skafandry, ale jen lehké sportovní oblečení. Ve skafandrech by se do kabiny ani nevešli, přitom právě skafandry jim mohly zachránit život. Zamřel velmi rychle, asi do dvou minut po ztrátě tlaku.

Když Sojuz po jedenácté hodině večer dosedl na kazašskou půdu, byli všichni již půl hodiny po smrti.

Pitva ukázala, že se v tělech kosmonautů uvolnilo velké množství stresových hormonů a skutečnou příčinou smrti byla mozková mrtvice způsobená extrémním podtlakem a následným prasknutím cév. Umírali pomalu a v bolestech. Později jim byl vystrojen státní pohřeb.

Zdroje:

www.hq.nasa.gov, www.ststworld.com, zpravy.tiscali.cz