Na nové republice bylo lehce poznat, že prožila krutost války. Pole byla neoseta a průmysl se zastavil. Již nikdo nepotřeboval vyrábět ve velkém konzervy, vojenské uniformy nebo zbraně. Díky tomu vyskočil těsně po válce počet nezaměstnaných na 228 000. Navíc byly zpřetrhány obchodní svazky z Rakouskem, Maďarskem a Německem. Největší zásah utrpěl především hutní a strojírenský průmysl. Nezaměstnanost se šířila jako lavina. Tu zvyšoval také počet 210 tisíc válečných invalidů a dcery a vdovy po 385 000 padlých vojácích.

Jen díky tomu, že se na území Československa nacházelo 70-80 % průmyslových podniků celého starého Rakousko-Uherska, se situace pomalu, ale jistě začala zlepšovat. Jak to tak ale bývá, pouze na první pohled. Propast mezi společenskými vrstvami byla čím dám tím více hlubší. Na jedné straně stáli vysoce postavení úředníci a podnikatelé, na druhé dělnická třída.

Prokletí zaměstnance

Prvorepublikové statistiky prozrazují zajímavé údaje. Tehdy na sto lidí připadlo jen 62 postelí. Okolo 50 procent rodin obývalo jen jednu místnost a přes 22 % lidí nemělo v bytě tekoucí vodu. Je také důležité podotknout, že země byla z hlediska zaměstnanosti rozvrstvena geograficky. V Praze se vydělávalo více než v Ostravě nebo na Slovensku. Všude však fungovala jednoduchá rovnice. Čím více lidé pracovali, tím více dostávali zaplaceno. Platy však byly tak mizerné, že například učni byli nuceni trávit v práci až 84 hodin týdně.

Běžnou praxí také bylo, že pracovala celá rodina. Včetně žen a dětí. Nehledejte v tom však žádnou emancipaci nebo zneužívání. Pokud by se ke svému muži a otci nepřipojily, s největší pravděpodobností by si rodina nemohla koupit jídlo a další potřeby.

„Jako čtrnáctileté děti jsme pracovaly běžně. Chodily jsme několik kilometrů pěšky z Petřkovic do Ostravy, tam jsme pracovaly hned po ukončení základní školy v čokoládovně. Zvedaly jsme těžké nádoby s vařícím cukrem. Byly tak těžké, že jsem se bála, že se tím cukrem opařím. Vycházela jsem z domova každý den v pět, abych od sedmi už mohla pracovat. Končila jsem ve tři. Pracovalo se i o sobotách. To jsme dostali výplatu. Každý týden 42 koruny. 40 jsem odevzdala babičce, za 2 koruny jsem si koupila párek a housku. To jsem si dopřála,“ vzpomíná Gertruda Jurečková, která se narodila v roce 1924. „My byli spokojení, protože jsme nic lepšího neznali. Když jsem v dětství neměla boty, nepřipadalo mi na tom nic divného. Většina dětí ze sousedství taky neměla boty.“

Jak se bydlelo

Život na vesnici byl v období první republiky často veselejší. Základní potrava se dala vypěstovat, i menší chalupa slibovala střechu nad hlavou a dřevo z lesů zasloužené teplo. Například v Praze na tom byli chudí mnohem hůř. Z důvodu drahých nájmů se dělnické obyvatelstvo stěhovalo na okraj Prahy, kde vznikaly nouzové kolonie. Tam panovaly otřesné hygienické podmínky, kterým velely různé nemoci. Rodiny bydlely v dřevěných boudách o velikost přibližně deseti metrů čtverečních. Ty byly postavené většinou ze zbytkového dřeva, které Pražané našli.

Zdroj: Youtube

Posledním pomyslným hřebíčkem do rakve byla hospodářská krize. V roce 1933 bylo bez zaměstnání milion lidí. Dělníci byli odkázání na tzv. žebračenky nebo almuženky. Ty fungovaly jako poukázky na jídlo. V tom roce se také narodilo o čtvrtinu méně dětí než obvykle. Ústavy pro duševně choré se plnily zhroucenými jedinci a zvýšil se počet sebevražd. Za pět let poté vtrhli do země nacisté.

Zdroj:

www.i60.cz, www.blesk.cz, www.stoplusjednicka.cz