Pragmaticky řečeno, žilo se lépe než za první války a lépe než za té druhé. Lidé, kteří prožili oba největší světové konflikty, přirozeně vnímali meziválečné období jako úžasné už jenom proto, že v zemi panoval mír. S konzumním stylem 80. a 90. let své životy nemohli srovnávat, protože do budoucnosti neviděli. Pokud děti venku běhaly naboso, nikomu to nepřipadalo divné, vždyť na boty neměl nikdo z ulice. Nikdo ani každou chvilku nekupoval nové šaty, ty staré se přeci daly zašít nebo přešít. Maso nemuselo být každý den, knedlík s vajíčkem nebo nudle s mákem zasytily dostatečně.

Obecně se tedy žilo skromněji, aniž by to byl důvod k nespokojenosti. V jednotlivých společenských vrstvách i krajích však panovaly propastné rozdíly. Zcela jiný životní styl měla rodina pražského úředníka, zcela jinak žili drobní zemědělci ve východním Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Manželky v lépe situovaných měšťanských rodinách zpravidla nepracovaly a domácnost vedly s pomocí služky. Špatně nebylo ani na venkově, kde sice ruku k dílu na poli přikládali všichni, ale vždy se tu našlo něco k snědku, i kdyby to byla jen hrachová kaše a chléb.

Zato dělnické rodiny byly odkázány na velmi malý plat, který k obživě všech hladových krků nestačil, a tak do práce nastupovaly jak ženy, tak povyrostlé děti. Celá rodina většinou bydlela v jediné místnosti bez tekoucí vody. Nejhorší situace nastala bezprostředně po válce, kdy na 100 obyvatel Československa připadalo pouhých 62 postelí, a 228 tisíc lidí nemohlo sehnat práci.

Když se už v průběhu 20. let podmínky zlepšily, přišla hospodářská krize a opět se propouštělo. V roce 1933 už zůstal bez zaměstnání celý milion lidí. Mnozí dělníci byli odkázáni na tzv. žebračenky, které fungovaly jako poukázky na jídlo. V tomto roce se také v Československu narodilo o čtvrtinu méně dětí než obvykle. Zvýšil se počet sebevražd a ústavy pro duševně choré se plnily zhroucenými jedinci, kteří ztratili víru v budoucnost.

Za pět let poté vtrhli do země nacisté a lidé si uvědomili, že může být ještě hůře než za hospodářské krize. Národ ztratil nejen dobré bydlo, ale také mnohá lidská práva. Kvůli komunistickému puči se jejich obnovení nedočkal ani po válce. Doba první republiky, jakkoli byla chudá, se najednou jevila jako nejšťastnější. Už jen proto, že voněla svobodou.