Když tatíček Masaryk vyhlásil nezávislost Československa, přebíral do rukou zemi s neosetými poli a bez zákonů, ochuzenou o mužskou pracovní sílu, která padla ve válce. Mezi přeživšími bylo navíc přes 200 tisíc invalidů potřebujících péči. Nedalo se očekávat, že se situace zlepší přes noc. Dělnické mzdy v roce 1919 činily necelou polovinu výdělku za Rakouska-Uherska, zatímco ceny rostly.

Ve 20. letech se ekonomika rychle oklepala a Československo se vyšvihlo na 10. příčku žebříčku nejbohatších států světa. Přispěl k tomu mimo jiné fakt, že se na českém území nacházelo 70 procent veškerého průmyslu zaniklé monarchie. Rozhodně ovšem nešlo o blahobyt všeho lidu; sociální rozdíly byly značné a nejchudší vrstva početná.

Dělníci se na jedné straně dočkali reforem, které jim zaručily kratší pracovní dobu a šest dní dovolené po prvním odpracovaném roce, přičemž ženy a děti do 16 let byly ušetřeny nočních služeb, na straně druhé však rodiče stále zapojovali do lehčích prací i malé děti, aby rodina vydělala aspoň na základní živobytí. I tak se dělnické rodiny tísnily v malých, vlhkých a studených bytech, kde ve většině případů ani netekla voda. Nezapomeňme přitom, že antibiotika a očkovací vakcíny měly svůj slavný start teprve před sebou a špatné hygienické podmínky představovaly živnou půdu pro zákeřné nemoci, které mohly skončit smrtí.

Kdo měl práci, ať byla jakákoli, mohl být ještě rád. Nezaměstnanost byla po válce stále vysoká a ještě se zvýšila s hospodářskou krizí na počátku 30. let.

Pokud jste se narodili do střední vrstvy, život byl za první republiky snesitelnější. S platem okolo 1000 korun měsíčně se dalo nejen vyžít, ale také občas posedět v kavárně nebo si zajet na výlet a ubytovat se v penzionku za 15 korun na noc. Jeli jste tam ovšem vlakem, protože automobily si mohli dovolit jen ti nejbohatší.

Dalo by se říci, že Československo mělo ve 20. letech minulého století skutečně nakročeno k lepším zítřkům, všechno však zhatila světová krize, následovaná nacistickou okupací.