Pokud se zrovna nemuseli schovávat před nepřátelskou palbou, snažili se vojáci pochytat co nejvíce krys, které jim užíraly zásoby a ohryzávaly i pažby pušek. Hlodavci přenášeli blechy a svrab, v zákopech snad nebylo jediného vojáka, jehož by netrápily vši. V předních liniích nebylo možné se umýt ani učesat.
Francouzský spisovatel Jean Giono hrozivou bitvu u Verdunu přežil. Po válce vzpomínal, že pro jeho druhy válečné peklo nebylo otázkou vítězství či prohry, všechna jejich přání se načas omezila na prostou touhu dojít si odskočit.
"Neměli jsme už žádné jídlo ani pití. Muži, kteří se v posledních osmi dnech vypravili pro zásoby, se nevracejí. Všichni jsou mrtví. Jednoho z nich vidíme kousek od nás. Jeho tělo tleje, ale bochníky chleba se na něm pořád drží. Doplazíme se k němu a chleba jíme. Odřízneme jen tu spodní část, která se dotýkala mrtvoly," napsal válečný veterán.
Po konzumaci zkažených potravin se vojáci potýkali se zažívacími potížemi. Kdokoli se však odvážil vylézt ze zákopu a ulevit si, ocitl se pod palbou nepřátel a zpátky mezi druhy se už nevrátil. "Potřebu jsme vykonávali do papíru, třeba do starých dopisů, a pak jsme to vyhazovali ven. Když došel papír, zachytávali jsme stolici do holých rukou. Přitom jsme zjistili, že vyměšujeme čistou krev," popsal Jean Giono svou hrozivou zkušenost.
Ačkoli vedení franzouzské armády posílalo každý den vojákům na frontu tuny masa, ne vždy se zásoby dostaly až do předních linií. Armáda se obecně potýkala s nedostatkem pitné vody, k dispozici bylo většinou jen levné víno a pálenka. Když veškeré nápoje došly, zoufalí muži popíjeli i vlastní moč.
