Ačkoli smysl půstu spočívá v odříkání, středověcí boháči se domnívali, že Bohu dokonale postačí, když v postní dny nebudou jíst maso hospodářských zvířat. Ryby byly oficiálně povoleny, nicméně zmlsaný šlechtický jazýček toto povolení rozšířil na veškeré vodní živočichy, včetně raků, žab a bobrů. Za postní jídlo byli považováni i hlemýždi a veškeré divoké ptactvo.
Z ryb si staročeské panstvo pochutnávalo nejvíce na kaprech a štikách, lahůdkou pak byli úhoři a někdy se na stole objevila i vydra. Rybí maso často doplňovaly omáčky ze sladkého ovoce nebo perníku, čímž se z postního menu stala vlastně sváteční delikatesa.
Zcela bezmasou stravu středověk prakticky neznal. Jen nejchudší vrstvy si maso nemohly dovolit každý den a dopřávaly si ho jen o svátcích a hodech. Základ jejich jídelníčku tvořily kaše z hrachu a krup, ze zeleniny se konzumovalo hlavně zelí a červená řepa. Nechyběly polévky a chléb, který se v našich krajích běžně pekl už od dob prvních Přemyslovců.
Příslušníci šlechty zato považovali zeleninu za podřadné jídlo, protože způsobovala nadýmání, a živili se převážně masem. Drůbežárny ještě neexistovaly, takže například kuřecí maso nebylo zdaleka tak dostupné jako dnes. V panských sídlech se jedlo převážně vepřové a zvěřina, o svátcích se peklo maso skopové a někdy i hovězí a kozí.
Zajímavostí je, že půst se nikdy netýkal alkoholických nápojů, naopak víno bylo vnímáno jako postní nápoj. Svědčí o tom příklad svaté Anežky Přemyslovny, která během adventu jedla jen suchý chléb a popíjela právě víno. K pití obyčejné vody nebyly odsouzeny ani chudší vrstvy - ať byl půst, svátek, nebo obyčejný všední den, všude se vařilo a pilo pivo. Na zlatý mok se sice církev zpočátku dívala skrz prsty a označila ho za nápoj pohanů, záhy však marný boj vzdala a od 9. století se pivo běžně vařilo i v klášterech.
