Už od začátku, kdy se natáčení rozeběhlo, se filmaři potýkali s podobnými překážkami, jako musí zdolávat v pohádkách hrdinové, kteří bojují o záchranu princezny. Stejně tak bojovali i tvůrci o svou Pyšnou princeznu. Ta se totiž natáčela za dob nekompromisního komunistického režimu a soudruzi měli jasné právo veta. 

V pohádce měla být (překvapivě) kouzla. To se komunistům nelíbilo. Žádné nadpřirozené bytosti, žádné čáry ani kouzla. Pak zase měli problém s králem Miroslavem, který pro ně jakožto příslušník poražené feudální třídy nemohl být přece kladný hrdina. 

Co muselo být také vyšším patrům po vůli bylo vyobrazení obou dvou království. Zde, v našem království je lid šťastný, za hranicemi? Nikoliv. Dokonce je tam zakázáno zpívat.  

Aby té propagandy v pohádce nebylo málo, tehdejší režim tam protlačil i popularizaci velkých přehradních nádrží, které se v tehdejším Československu začínaly stavět po vzoru tak opěvovaných Sovětů. Sovětský vodní product placement tak můžeme vidět ve scéně, kdy si dřevař postěžuje, že mlynář odvádí z řeky všechnu vodu do mlýnského náhonu.  

Král Miroslav se zachoval podle vzoru sovětských přátel

Král Miroslav, zřejmě políben sovětskou múzou, neváhá s rozhodnutím. „Postavíme na řece hráz a bude hned dost vody pro mlýny i pro vory. Jak se Jakub vrátí z Půlnočního království, udělá plány a hned začneme stavět.“ Splní tak profil progresivního panovníka, kterému je dobro jeho lidu na prvním místě.  

Obyčejného diváka by v současné době ani nenapadlo, kolik se toho podařilo soudruhům do pohádky procpat nebo z ní naopak vyškrtat. Nenapadlo by ho, jak bylo složité v té době něco vůbec natočit, vše muselo projít přísnou cenzurou, když tomu tak nebylo a „někomu nahoře“ se něco znelíbilo, páska putovala do trezoru. 

Tak trochu s ohněm (rozumějte se soudruhem) si pohrávali i hlavní představitelé. Tedy Alena Vránová coby pyšná princezna Krasomila a Vladimír Ráž jako král Miroslav. Oba dva byli v době natáčení v manželství s někým jiným, ale lásce nelze poručit a herci se do sebe zamilovali i ve skutečnosti. Prostě příběh (skoro) jako z pohádky.

Kdo zradí soudruha, zradí vlast, kázal Kohout

To, co se dělo poté, ovšem jako pohádka rozhodně nevypadalo. Manžel Aleny Vránové byl spisovatel Pavel Kohout, té doby ještě zapálený komunista. A když se dozvěděl, že mu jeho žena utíká za jiným, neváhal konat. Manželství Kohouta s Vránovou bylo totiž dáváno příkladem jako ukázkové široké veřejnosti a Ráž ho svým konáním (alespoň podle Kohouta) zničil. 

Zhrzený spisovatel, jemuž král Miroslav ukradl manželku, napsal o celé kauze hru Dobrá píseň o zloduchovi, který přebral vzornému komunistovi ženu. Kohout tak Rážovi pěkně zavařil, protože sdělením mělo být, že kdo dokáže zradit soudruha, dokáže zradit i svoji vlast. 

Proč se nenatočilo pokračování?

Kdo ovšem tyto skutečnosti, které se s celou pohádkou pojí, netuší, může si ji v klidu a pohodlí užívat a nezamýšlet se nad tím, proč chce dřevař stavět přehrady. Nabízí se ovšem otázka, proč nevzniklo pokračování? U některých snímků se to ani nenabízí, je lepší, když se takzvaně skončí v tom nejlepším. A přesně toho názoru byl i král Miroslav, který opět předvedl, že je moudrý. 

Herec Vladimír Ráž totiž nesouhlasil se scénářem, který mu přednesl režisér Bořivoj Zeman. „Poslali mi tenkrát scénář, ovšem už zdaleka neměl tu hodnotu, tu moudrost, ten čistý pohádkový humor. Byly tam naopak drastické scény, některé se dokonce odehrávaly v hrobkách. Král Miroslav a Krasomila žijí v odcizení a mají dceru, která si dělá, co chce, a tak začne prožívat příběh nápadně podobný osudům své matky Krasomily. Napsal jsem Bořivoji Zemanovi, že tuhle verzi nepokládám za dobrý nápad, že to naopak původní film poškodí,“ cituje slova herce web Dama.cz. 

Zdroje: dama.cz, csfd.cz