Prostí lidé byli ve středověku nuceni živit se jen úrodou z polí a masem hospodářských zvířat, která se ovšem zabíjela pouze ve významné dny a svátky. Na zvěřině si mohla pochutnat výlučně šlechta, jíž panovník propůjčoval určité pozemky včetně lesů. K neoprávněnému lovu dohnal poddané často hlad, zvláště v dobách neúrody. Postupem času se však pytláctví stalo lukrativním černým byznysem.

Z loveckého práva bývala vyloučena čižba, tedy chytání ptáků. Lidu bylo dovoleno přiživit se volným lovem drobného ptactva až do 15. století, kdy se začalo vyžadovat povolení i k této činnosti.

Z dobových kronik překvapivě vyplývá, že raný a vrcholný středověk trestal pytláctví mnohem lehčími tresty, než jaké na pytláky uvalovala šlechta v období raného novověku. Za lov zvěře v panských zvěřích skončil středověký prostý člověk nejčastěji na pranýři, případně byl potupně veden městem na dřevěném oslu.

V 16. a 17. století už bylo běžné, že dopadený pytlák propadl hrdlem. Nejčastějším trestem bylo oběšení, někdy ještě doplněno o zvláštní aranžmá, jak o tom vypovídá zápis v Černé knize práva loveckého na hradě Buchlově:

"Vašek Jurka z Vřesovic pro pytláctví oběšen v srnčích a zvířecích kožích a parohy jelení nad ním přibity."

Sílící protesty proti nadvládě vrchnosti vedly k tomu, že lidé začali pytláky vnímat jako své hrdiny. Krádež "na panském" nebyla považována za hřích. Ačkoli bylo lovecké právo za vlády Marie Terezie zrušeno a stav zvěře v lesích začal být regulován lesníky, lidé k pytlákům stále cítili určitou sympatii.

Svědčí o tom pamětní kříž pod Pytláckými kameny v Jizerských horách, připomínající zběhlého vojáka Heinricha, který se v dobách napoleonských válek živil pytlačením. Lesníkům dlouho zázračně unikal, až ho nakonec zasáhla smrtelná střela jednorukého revírníka Huba.

Ještě na počátku 20. století nebylo neobvyklé, že myslivci přistiženého pytláka odstřelili podobně jako škodnou zvěř. Byla to větší výstraha, než mírné tresty císařských soudů, které pytlákům obvykle udělili jen pokutu nebo několik dní za katrem.

Nejkrutější trest, který obvykle proběhl bez soudu a vykonali jej sami myslivci, bylo, že chyceného pytláka svázali a posadili do mraveniště. Pokud měl štěstí a myslivci slitování, včas ho odvázali a propustili, v opačném případě nešťastník zemřel krutou smrtí a z těla zbyly jen doběla ohlodané kosti.