Rachel Oschitzki prošla třemi koncentračními tábory. V Lippstadtu a Ravensbrücku měla sice jako dítě volnější podmínky, ale moc dobře si uvědomovala, co se kolem ní děje. Při převozu do Osvětimi cítila, že jde o konečnou stanici. Z vyhlazovacího tábora nebylo úniku. Kdo neskončil v plynové komoře, zemřel hlady, vyčerpáním nebo na některou z nemocí, které se šířily jako kdysi mor. Lidský život neměl hodnotu, mrtví se počítali po stovkách.

Cestou v dobytčáku se vedle ní mačkala sestra s dětmi. Dceři nebyly ani čtyři roky, syn byl osmnáctiměsíční. Když je dozorci vyhnali ven z vlaku a přinutili je seřadit se tak, aby si je mohl Mengele nebo jeho kolega prohlédnout, každá popadla jedno dítě do náruče. Obě doufaly, že by je právě děti mohly zachránit. Za žádnou cenu se nechtěly rozdělit. Už tak přišla Rachel v koncentračním táboře o většinu rodiny a další sourozence.

Obchod se smrtí

Na jednoduché otázky nedokázala Rachel odpovědět a zmateně prosila o to, aby mohla zůstat se svou sestrou. Doktor byl pevně rozhodnutý, že obě pošle rovnou do plynové komory, ale na poslední chvíli ho na mladé dívce něco zaujalo. Rozkázal, aby dítě odevzdala matce a šla s ním. Nenapadlo ji, že už se se sestrou ani se svou neteří a synovcem nikdy neuvidí. Kdyby ale zaváhala, čekala by ji rychlá smrt jako je.

Doktor nechtěl Rachel pro lékařské pokusy, kterými byla Osvětim nechvalně proslulá. Nebyla těhotná, neměla dvojče a vytáhla se nad metr padesát. Čerstvě šestnáctiletá dívka měla síly za dvě, nebyla vyhublá na kost ani nemocná. Bohužel se ale nedostala do ženské sekce ani rodinného tábora. Musela dřít a živořit jako všichni ostatní.

Silná žena

Po osvobození pár let otálela a skrývala se v Izraeli. Tamní atmosféra ji ničila a pronásledovaly ji vzpomínky na rok v Osvětimi. Nakonec sebrala odvahu a vrátila se do Německa. Křivdu a smrt své rodiny neodpustila, ale roky jezdila po Evropě a vyprávěla svůj příběh. Z povídání, co všechno zažila a čeho byla svědkem, mrazí. Vdala se a čekala, že se Němci chytí za nos. Bedlivě sledovala zprávy z Evropy i z Izraele a dodnes je citlivá na projevy diskriminace, rasismu a antisemitismu. Sama v sobě má zakořeněnou nenávist, ale svým dětem nevnucovala to, co se stalo. Dcera Maya Zehden o matce často mluví jako o silné ženě, která má velké srdce a dává Německu šanci ukázat, že je zemí pro všechny.