Rozkoly mezi lékaři a porodními bábami se táhly po celá staletí. Podle lékařů velkou měrou přispívaly ke zbytečnému úmrtí prvorodiček, a to zejména chybějícími znalostmi a absurdními praktikami. Porodní báby byly považovány i za velké alkoholičky, což bylo jaksi pochopitelné – ve svém životě toho viděly až moc.

Jenže zatvrzelé porodnice věděly, co je pro ženy to nejlepší, navíc si neuměly představit, že by těhotnou v tom nejchoulostivějším momentu jejího života měl sledovat nějaký muž.

Zabily ji špinavé ruce? Nepřípustné!

Do 18. století to však drhlo na obou stranách. Slovo hygiena se vnímalo jako urážka, nikdo si nemyl ruce a nejvíc na to doplatily rodičky. Smrtelná horečka omladnic byla na denním pořádku, když ji s notnou dávkou štěstí přežily, zabili je oblíbeným pouštěním žilou nebo jinou infekcí, které šlo lehce předejít. Dezinfekce rukou přišla až s maďarským lékařem Ignácem Semmelweisem, který za ni na počátku praktikování schytal ohromnou kritiku – žádný doktor si nechtěl připustit, že žena zemřela jeho vinou.

Utrpení prožívaly už v průběhu těhotenství, ještě v 19. století se věřilo, že bolesti jsou trestem za dědičný hřích. Porodní báby proto svým svěřenkyním radily časté modlitby a zaříkání. Když to nepomohlo, uchýlily se k zvláštním metodám zmírnění bolesti, mezi něž patřilo polykání kousku vlčí kůže a obtáčení zmijí svlečky kolem pravého stehna. Už na začátku těhotenství ženám doporučovaly, aby shrabovaly listí, tím se měly vyhnout tomu nejhoršímu.

Lékařské rady z 19. století

Mnoho rad pro bezbolestné těhotenství se koncem 19. století objevovalo už i v lékařských knihách. Ženy měly ranní nevolnosti zahnat citronovou šťávou s cukrem, organismus posílit mléčnou koupelí a vznikající strie potírat kořalkou.

Některé ženy na tyto a další „těhotenské vychytávky“ nedají dopustit ani dnes, ačkoliv málokterá rodička shání v lesích hadí kůže a obmotává si je kolem stehen nebo chodí po proudu řeky, aby mělo dítě dlouhé vlasy.