Anglické zákony byly postavené na předpokladu, že každá žena se dříve nebo později vdá a její manžel se postará jak o ni, tak o jejich děti. Až do roku 1882 byl veškerý majetek dívky při svatbě převeden ženichovi. Pokud vdaná žena chodila do práce, plat byl rovněž vystaven na jméno manžela, jí samotné se do rukou nedostal. V případě rozvodu jí hrozilo, že už nikdy neuvidí své děti - ty se totiž automaticky staly majetkem otce.

Jsi moudřejší a rozumná, tak mu ustupuj

Není proto divu, že řada anglických žen byla ochotná tolerovat nejen manželovu nevěru, ale i jeho případné stavy opilosti a agrese. Stávalo se, že muž zbil manželku jen kvůli tomu, že vyslovila opačný názor. Nemohla se bránit a kvůli dětem nemohla ani utéct.

Viktoriánská "filosofie" však nacházela pro mužské slabosti pochopení. "Rozumná žena, aby zachovala mír a zachovala si náklonnost svého manžela, často obětuje vlastní zájmy ve prospěch těch jeho," psala v roce 1824 Elizabeth Lanfear v příručce pro mladé dámy a svá slova vzápětí vysvětlila: "Muži jsou už od útlého mládí méně přizpůsobiví než ženy a nejsou zvyklí praktikovat cnosti sebezapření a sebekontroly. Od přírody jsou také smyslnější a dle zákonů slušnosti i společenských zvyků méně omezeni v uspokojování svých chutí a vášní. Nejsou proto připraveni obětovat vlastní potěšení ve prospěch bližních." (Zdroj: www.mimimatthews.com)

Jinými slovy, žena měla manžela ve všem chápat a podporovat, ale on nemusel mít žádné pochopení pro ni. Nebylo to zakotveno v jeho přirozenosti a nevedla ho k tomu ani výchova.

Nevěra je povolena, rozvod nikoli!

Požadavek manželčiny moudré chápavosti se samozřejmě vztahoval i na mužovy zálety. Jak napsala hraběnka z Oxfordu Margot Asquith, "žádná žena by neměla očekávat, že bude v manželově životě ženou jedinou". V případě záletů však docházelo k zásadnímu paradoxu: podle viktoriánských mužů bylo bezpečnější vskočit do nelegálního vztahu s vdanou ženou, protože tak románek lépe udrželi v tajnosti - svobodná slečna je mohla snáze vydírat, neboť neměla co ztratit. Navíc se nehodilo, aby si muž začal něco se ženou jiného společenského postavení, než byl on sám. Ve finále tak muži nejčastěji končili v posteli s manželkami svých přátel, kteří by museli opravdu trpět postižením smyslů, aby o tom neměli ani tušení.

K milostným hrátkám s milenci měly dámy skvělou příležitost ihned po "čaji o páté", kdy se odebraly do svých pokojů, aby se převlékly z odpolední róby do večerní. Manželé se v té době obvykle věnovali nějaké mužské kratochvíli typu hon či rybaření, takže pole bylo volné. Jindy setkání milenců zorganizovala chápavá známá, která ve svém sídle zorganizovala velkou párty a diskrétně dvojici zajistila volný pokoj poté, co ostatní hosté usnuli tvrdým spánkem opilců.

Ačkoli se tedy tolerance vůči nevěře oficiálně vyžadovala pouze od žen, v praxi ji byli nuceni tolerovat i muži u svých manželek. Ve viktoriánské společnosti totiž nade všemi zákony vládlo nepsané jedenácté přikázání: "Hlavně ať nevznikne skandál!" Rozvod byl přeci nejhorší ostudou, jaká mohla rodinu postihnout. (Zdroj: enoughofthistomfoolery.wordpress.com)