Kluci při lovu králíků nalezli trpasličí rakve. Stopy vedou k sériovému vrahovi

Kopec Artušovo sedlo nad Edinburgem, kde byly nalezeny miniaturní rakve

Kopec Artušovo sedlo nad Edinburgem, kde byly nalezeny miniaturní rakve

Foto: Profimedia

Není žádnou výjimkou, že některé velmi převratné a zajímavé nálezy byly učiněny náhodou. Nestojí za nimi žádný archeologický tým odborníků, kteří na místě po celé roky postupují krůček po krůčku ve svých výzkumech. Jednou takovou záhadou jsou i malé rakve, objevené na Artušově sedle v Edinburgu před téměř 200 lety, které nalezla skupina chlapců při lovu králíků. Stopy vedou k sériovým vraždám.

Artušovo sedlo je sopečný kopec, který se tyčí za edinburským Starým městem. Je spojen s velkou legendou kolem krále Artuše a jeho Kamelotu a kromě toho je i spojován s keltským kmenem Votadinů. Místní lidé si myslí, že nejen že zde bylo sídlo Kamelotu, ale možná se zde udál i zázrak spojený s vraždou a setkáním se samotným ďáblem. To, co zde chlapci při lovu králíků objevili, však nemá co do činění s ani jednou domněnkou. Na jedné straně kopce objevili kluci v roce 1836 malou jeskyni ve skále, ukrytou za třemi špičatými břidlicovými deskami, v níž se skrývalo 17 liliputánských rakví, dlouhých necelý metr.

Záhada mini rakví

Nad rakvemi se dosud vznáší opar záhad. Nikdo neví, kdo je do jeskyně uložil, proč, k čemu sloužily – a nádherná výzdoba postaviček, které v nich byly nalezeny, je rovněž další otázkou. Rakve nebyly ve skalní prohlubni uspořádány nahodile, ale v patrech. V každé z nich byla nalezena bohatě a precizně vyřezávaná dřevěná postavička oblečená v šatech na míru. Na figurky byly použity dřevo, železné ozdoby, hřebíky, a ostrý nůž s háčkem. Zdá se, že měly být uceleným setem jakýchsi loutek, o čemž svědčí vzpřímené držení těla, ploché nohy a kývající se ruce. Figurky mají otevřené oči a některým chybí ruce - možná proto, aby se vešly do rakví.

Stopy vedly oborníky do říše satanských rituálů a tajemných obřadů. V době nálezu podivných rakví panovalo přesvědčení o tom, že pokud chce mág či kouzelník někoho zničit, vyrobí si jeho podobiznu. Taktéž bylo běžné pohřbívat v podobiznách zesnulé přátele, kteří zemřeli ve vzdálené zemi. Možností bylo několik, ale žádná nevysvětlovala záhadu 17 miniaturních rakví. Na přelomu 19. a 20. století dospěla Skotská společnosti starožitníků k závěru, že "záměrem rakví bylo zřejmě symbolizovat čestný pohřeb".

Jenže!

Záhada se stále komplikuje

Poté, co byla kauza záhadných rakví na čas zapomenuta, se začaly ale objevovat nové skutečnosti. Zjevila se žena s příběhem o podivínovi, který navštěvoval krám jejího otce a jednou nakreslil na papír tři mini rakve i s datací. Přesně v těchto datech, která zvláštní muž v krámě zanechal, pak zamřeli obchodníkovi příbuzní. Na pohřbu posledního z nich se opět podivín objevil a byl velmi spokojený. Pak jej už nikdo nikdy nespatřil.

Druhá teorie se objevila v 80. letech minulého století a byla spojena s německou námořnickou pověrou uchovávat kořeny mandragory nebo panenky v malých rakvičkách jako talisman pro štěstí. Ani tato teorie Waltera Hävernicka, ředitele hamburského historického muzea, se však nepotvrdila.

Nejpravděpodobnější teorie?

Na počátku 90. let 20. století byly rakve podrobněji analyzovány profesorem Samuelem Menefee a Dr. Allenem Simpsonem. Ti přišli s názorem, že protože měly figurky otevřené oči, zřejmě se nejednalo o pohřební rituál. Daleko překvapivější ale bylo jejich zjištění ohledně šatů - látka, do nichž byly „loutky“ oblečeny, pochází z počátku 30. let 19. století! Tím se ukázalo, že zde rakve nebyly zřejmě déle než šest let.

Pohřbívání v hrnci nebylo jen otázkou chudých.

Pohřbívání v hrnci: Egyptský způsob pohřbu ještě tajemnější než mumifikace

Tajemný Edinburg a jeho podsvětí

Edinburg je městem s velmi bohatou historií, s níž se však kloubí i temná stránka. Byly zde obrovské sociální rozdíly mezi nohatými a chudou čtvrtí na jednom konci města. Právě chudinskou čtvrť nechvalně proslavil Deacon Brodie, postava, později inspirovala v Edinburghu narozeného spisovatele Roberta Louise Stevensona k vytvoření kultovního díla o doktoru Jekyllovi a panu Hydovi. Kromě Brodieho se ale v edinburském zločineckém podsvětí pohybovali i dva kultovní zločinci - William Burke a William Hare – lovci těl.

Tito dva zločinci využili příležitosti nedostatku těl pro pitvy při studiu anatomie na edinburské univerzitě. Protože nedostatek těl byl známým problémem, rozmohl se ve městě tzv. „bodysnatching“. Lidé vykopávali na hřbitovech mrtvoly a prodávali je pro pitvy. Bodysnatching se stal v Edinburgu skutečnou hrozbou a veřejnost velmi děsil, protože lidé věřili, že rozřezané tělo při Posledním soudu nevstane z mrtvých.

Vykopávání mrtvých těl nebo vraždy?

Burke a Hare začali také dodávat tolik potřebné mrtvoly. Ale nevykopali je na hřbitově, raději si je „sami zabili“. Těla pak prodávali proslulému edinburskému anatomovi a lektorovi Dr. Robertu Knoxovi.

Za dobu pouhých 10 měsíců Burke a Hare zavraždili nejméně 16 obětí a vydělali asi 150 liber, což byly na tu dobu velké peníze. I když si zpočátku oběti vybírali, později se stalo vraždění rutinou, takže byli brzy lapeni. V listopadu 1828 bylo vražedné duo zatčeno. Hare svého přítele zradil a byl omilostněn, Burke byl veřejně oběšen a druhý den bylo jeho tělo veřejně pitváno na lékařské fakultě Edinburské univerzity.

Na jejich příběh a minirakve se podívejte v tomto videu:

Zdroj: Youtube
 

A jak to souvisí s příběhem 17 rakví? Dvanáct obětí Burka a Harea byly ženy. Všech 17 figurek v rakvích ale bylo oblečeno jako muži. Je možné, že figurky měly symbolizovat všechny oběti vražedného dua. Ale to, kdo je vyrobil a pohřbil, je dodnes záhadou. Záhada, která pravděpodobně nebude nikdy rozluštěna, však stále zajímá tisíce návštěvníků Skotského národního muzea, kde jsou figurky v mini rakvích vystaveny. Navíc se čas od času stane ještě něco záhadnějšího – například v prosinci 2014 obdrželo muzeum záhadný balíček: krásně provedenou repliku jedné z rakví s kryptickým názvem "XVIII?". Měla to být 18 postava zavražděného?

 

Zdroje:

www.mentalfloss.com, www.smithsonianmag.com, www.nms.ac.uk