Řecký oheň byla na základě dobových záznamů tak strašlivá zbraň, že se jí báli všichni nepřátelé Byzantské říše. Dalo by se říci, že byla jakýmsi nepřímým předchůdcem plamenometu, jehož se děsí každý voják i dnes. Řecký oheň měl ale mnohá specifika.
Blesk, hrom nebo drak?
Řecký oheň (někdy též tekutý oheň nebo byzantinský oheň) děsil v první řadě nevýslovnou hlasitostí. Zněl stejně, jako burácí hrom, a podobně jako blesk pak své dílo zkázy dokonal. Jiní jej zase přirovnávali k drakovi, a to vzhledem, spoustou kouře i silou. A co bylo nejpodivnější – hořel klidně i na vodní hladině, a prý dokonce i pod vodou! Nezastavil se před ničím. Jednalo se totiž o vysoce zápalnou směs. Ta se navíc vznítila právě ve spojení se vzduchem, objevují se i názory, že byla aktivována i kontaktem s vodou. Ač nevíme, nakolik jsou všechny legendy pravdivé, je jisté, že se jednalo o hrůzostrašnou zbraň. Jeho ničivou silou se inspirovali tvůrci Hry o trůny. Jedná se o scénu, kdy Tyrion Lannister velí námořní bitvě. Vybavujete si ji?
Střet mezi Byzantinci a Araby v bitvě u Lalakaonu (863)
Kdo stál za touto nepřekonatelnou zbraní?
Podle pramenů je pravděpodobné, že řecký oheň vymyslel syrský uprchlík – architekt a řemeslník Theophanes Kallinikos z Heliopole ve Fénicii v roce 673, ale jiné prameny hovoří o tom, že je mnohem starší, a spojují jej dokonce a Alexandrijskou knihovnou, největší studnicí znalostí své doby. Kalinikos údajně uprchl k Římanům, kde sestrojil zařízení vystřelující hořící substanci, s jejíž pomocí spálil Arabské lodě i s jejich posádkou a zajistil Římanům vítězství.
V každém případě řecký oheň několikrát a jasně „promluvil“. Opakovaně sehrál svou roli v obraně Konstantinopole před arabskými nájezdy. Obával se ho celý starověký svět, jelikož se lepil na kůži i šaty a hořel nekonečně dlouho.
Použití přenosného plamenometu, používaného z vrcholu létajícího mostu proti hradu. Byzantská říše.
Jak fungoval?
Řecký oheň – či spíše vysoce hořlavá směs tvořená zřejmě ropou, pryskyřicí, asfaltem, koudelí, vápnem, ledkem, sírou a dalšími tajnými příměsemi – byl naplněn v nádobách, a ty potom katapultem vrhány do dáli. Na moří byla vypouštěna ze sifonu, ale později byla upravena právě i pro použití v malých nádobách jako granát.
Navrhovaná rekonstrukce řeckého požárního mechanismu Haldonem a Byrnem
Nebylo prakticky možné se vůči němu jakkoli bránit. Existovaly spíše úsměvné dohady, že fungovaly ocet nebo moč, a to díky chemické reakci, kterou vyvolaly. Ve skutečnosti jej ale nebylo možné nijak zastavit, částečně fungoval písek, který dokázal zabránit přístupu kyslíku k hoření ohně.
Skutečností ale je, že přesné složení směsi není známo dodnes. Jeho složení bylo dokonale střeženým tajemstvím, které si s sebou odnesli vojáci byzantské říše zřejmě do hrobu.
Jeden recept existuje
Přece jen se jeden recept na řecký oheň našel a jeho autorkou je Anna Komnenovna - byzantská princezna. Ta poskytla popis zbraně poté, co byla použita k obraně Byzantské posádky v Dyrrhachiu v roce 1108 proti Normanům. A jaký postup uvedla?
„Oheň byl připravován tak, že z borovic a dalších konkrétních stromů byla sesbírána nehořlavá pryskyřice. Tato pryskyřice byla míchána se sírou a poté vložena do rákosových trubic, ze kterých byla muži vyfukována prudkým stálým dechem. Tímto způsobem pryskyřice chytne od ohně na konci rákosové trubice a padá jako ohnivý vír na nepřátele.“ Jak se však několikrát vědci a pak i historici přesvědčili, jedná se o značně nepřesný a zjednodušený recept.
Zdroje:
www.prirodovedci.cz, cs.m.wikipedia.org, www.ceskykorzar.cz, neveda.cz
