Podle byzantského kronikáře Theofanese řecký oheň vynalezl kolem roku 673 chemik Kallinikos z Héliopole a recepturu na jeho výrobu předal císaři Konstantinovi IV. O podobných zápalných zbraních se přitom psalo již mnohem dříve - nejstarší záznamy sahají až do 9. století př. n. l. Zdá se nicméně, že systematické využívání řeckého ohně ve válečných operacích začalo právě v Byzantské říši, jak o tom referoval zmíněný kronikář. Zbraň se ukázala být velmi efektivní.
V příštích staletích se díky ní Konstantinopol dokázala ubránit nájezdům Arabů, křižáků i útočníkům z Kyjevské Rusi, a to i přesto, že byli nepřátelé často ve výrazné početní převaze. Jakmile na ně obránci začali z hradeb metat hořící sudy, jejichž dopad provázelo hlasité burácení a nešlo je uhasit, vypukla mezi nimi panika a dali se na útěk. Byzantští vojevůdci využívali řecký oheň také v námořních bitvách a vyráběli ho ve velkých kotlích přímo na lodi. Jakým způsobem ho na protivníky házeli? Podle vědců k tomu sestrojili důmyslné zařízení, které by se dalo nazvat prvním plamenometem. Na jeho rekonstrukci se podívejte ve videu:
Tajnou recepturu střežila kletba
Postup výroby a ingredience hrozivé zbraně podléhaly státnímu tajemství. Císař Konstantin VII. v 10. století vyhlásil kletbu na každého, kdo by recept vyzradil cizincům. Ani v samotné Byzantské říši ostatně nebylo mnoho osob, které byly do tajů výroby řeckého ohně zasvěceny. Princezna Anna Komnenovna, která žila ve 12. století a proslavila se jako vzdělaná historička, po receptu marně pátrala v knihovnách a archivech. Podle jejího názoru se zápalná směs připravovala ze smůly, síry a blíže neupřesněné dřeviny.
Jiní učenci ze stejné doby zmiňují navíc ropu, dehet, koudel, pryskyřici z akátů, a dokonce i holubí trus. Dominikánský mnich Vincenc z Beauvais usuzoval, že se vše rozpustilo v kyselině sírové nebo v terpentýnu a poté destilovalo. Jak ale skutečně byzantští chemici řecký oheň získávali, nebylo dodnes potvrzeno a vědci o jeho složení rovněž jen spekulují.
Postrach křižáků
Tajemství se však přecijen mezi hranicemi Byzantské říše neudrželo navěky. Někdy na počátku 13. století se ho zmocnili Arabové, a to zřejmě přičiněním byzantského císaře Alexia III., který byl v důsledku vnitřních nepokojů v zemi zbaven trůnu a přeběhl k rúmskému sultánovi. Arabské vojsko hned v roce 1218 řecký oheň použilo proti členům 5. křížové výpravy u egyptské pevnosti Damietta. Křižáci se s ním následně setkali ještě při výpravě sedmé, na kterou vyrazili roku 1248. Rytíř Jean de Joinville o něm tehdy napsal: "Letěl vzduchem jako velký soudek s ocasem dlouhým jako kopí. Hluk, který tropil, byl jako hřmění a vypadal jako drak. V noci svítil tak jasně, že jsme viděli předměty v našem táboře stejně jako za dne."
Jakmile se řecký oheň naučili používat i nepřátelé, jeho význam pro Byzantskou říši poklesl. V roce 1453 při tureckém obléhání Konstantinopole sršela zápalná směs z obou stran barikády, a obráncům tedy už nebyla nic moc platná. Nedobytné město padlo, slavná říše zanikla. Původní recept na děsivou zbraň se navždy ztratil.
Zdroje: https://www.heritagedaily.com/, https://allthatsinteresting.com/, https://cs.wikipedia.org/
