Obdobný ideál krásy dnes stále platí v asijských zemích – i zde není opálená a sluncem ošlehaná pokožka a pleť v oblibě. Renesanční ženy by udělaly cokoli pro to, aby ideál krásy následovaly, přestože některé techniky líčení, které jim měly bledost zaručit, byly poměrně nebezpečné.
Jak se měnil ideál krásy ženského těla napříč staletími, se podívejte zde:
Krása nade vše
Vzhled byl v renesanční Itálii velmi důležitý. Nejen pro krásu a potěchu oka, ale i proto, že byl vnímán jako vnější odraz charakteru člověka. A o ženách to platilo dvojnásobně. Krása byla jednou z mála věcí, které mohly zvýšit jejich postavení ve společnosti, což bylo patrné i v renesančních uměleckých dílech.
Lyrická poezie, románové eposy i novely věnují obsáhlé pasáže popisu ženské krásy, a zejména vyzdvihují blond vlasy, růžové rty, bledou hladkou pleť, bílé zuby a malá prsa. Aby tak ženy vypadaly, musely většinou svůj vzhled nepřirozenou cestou vylepšit. Některé se dokonce uchylovaly i ke zmenšování prsou a na perfektní make-up neváhaly sáhnout i pro jed.
Podivuhodné recepty z neskutečných ingrediencí
Kromě krásy bylo v dobových dílech podrobně popisováno i chování dvořanů, a to obou pohlaví. Dokonalá dvorní dáma musela být dostatečně vychovaná a vzdělaná, aby byla schopna vést plnohodnotnou konverzaci. Nepředpokládalo se však, že by měla politické znalosti nebo vědomosti o válce a jejích technikách, stejně jako nebyl přijímáno od žen ani vtip či sport. Jednoznačně nejdůležitější ale byla krása!
S tou pomáhaly ženám moudré knihy, kde bylo popsáno vše – jak se zbavit hemoroidů, vybělit si zuby nebo se stát zaručenou kráskou poplatnou době. Kromě bělostných zubů bylo ženám i prozrazeno, jak si obarvit vlasy a jak je i ozdravit. Většinou byly využívány přírodní metody. Na vlasy fungovala třeba citronová šťáva či fíkovník, obličej šlo vybělit oslím mlékem nebo odvarem z cedru, vepřového sádla, bílého vosku a lososa. Kopr spolu se starým vínem nebo medem dokázal naopak vyvolat na obličeji ruměnec. Oči se malovaly jitrocelem a vínem a tělesné ochlupení se odstraňovalo krví želv, žab a sov spolu s mravenčími vajíčky.
Některé nápady však mohly být i nebezpečné a zejména v renesanční době se mohly zvrtnout. Ale i zde pak pomohla kniha, kde byla popsána i první pomoc.
Dokonalá dvorní dáma musela být dostatečně vychovaná a vzdělaná, aby byla schopna vést plnohodnotnou konverzaci.
Problémy „pro krásu“
Kromě spálenin a ekzémů mohly renesanční ženy své experimenty odnést i morální společenskou kritikou. Církev totiž tyto rozmařilosti označovalo jako hříšné, protože měnily Boží dílo. Navíc ženy, jejichž krása byla ještě uměle vylepšena, mohly muže svádět k hříchu, stejně jako dobová móda s hlubokými výstřihy.
Existovali však i benevolentnější teologové, kteří líčení pro potěšení manžela vítali a líčení za účelem skrytí vad tolerovali.
Krása v době renesance ženy něco stála.
Ani muži ale nepřijímali jednoznačně snahu žen po dokonalosti, leckdy se jim dokonce vysmívali. Nejvíce k smíchu jim byla snaha o vyhlazení vrásek, nebo aplikace mouky na tvář s cílem bělejší pleti.
Jak je tedy vidět, každá doba měla stoupence přirozenosti a pak ženy, které se prostě chtěly upravit. Možná ale nejen pro muže, ale samy pro sebe.
Zdroje:
papersowl.com, www.leidenmedievalistsblog.nl, barraesthetics.com
