Marika nebyla oběť, ale vrah. Skutečný příběh žhářky z Requiem pro panenku

Požár se nepodařilo včas uhasit - ilustrační foto

Požár se nepodařilo včas uhasit - ilustrační foto

Foto: Shutterstock.com

V roce 1984 proběhla Černou kronikou Rudého práva stručná informace o požáru v Měděnci v Krušných horách. Tragické úmrtí 26 chovanek ústavu sociální péče dostalo jen minimum mediálního prostoru a veřejnost se nikdy nedozvěděla, co přesně se tehdy odehrálo. O sedm let později událost volně zpracoval režisér Filip Renč ve snímku Requiem pro panenku.

Případ by však zřejmě upadl zcela v zapomnění, kdyby o něm v roce 1988 novinář Josef Klíma nenapsal reportáž. Právě ta se stala předlohou k divácky úspěšného filmu, který vynesl tehdy ještě studujícího Renče mezi uznávané režiséry a Aňu Geislerovou mezi známé herečky. Ačkoli se v úvodních titulcích objevuje věta "Film byl natočen podle skutečné události", Renč později přiznal, že se událostmi v Měděnci jen inspiroval a pro účely filmu je umělecky přetvořil. Se skutečnou žhářkou Evou Kováčovou se nikdy osobně nesetkal.

Věděl ovšem, že nejde o křehkou zrzku, jakou byla její filmová představitelka Aňa alias Marika, nýbrž o ohnivou rebelku romského původu s problematickým charakterem. Volba Ani Geislerové posunula celý příběh do romantické roviny. Diváci mohli mít pro žhářku větší soucit a pochopení. Vina za zmařené životy se tak přenesla na bezcitné vychovatelky, nečinného ředitele ústavu a opilé hasiče.

Skutečná hlavní aktérka hrůzné události Eva Kováčová strávila rané dětství v kojeneckém ústavu poté, co ji sousedka našla coby miminko pohozenou ve sklepě; její pozdější návrat do původní rodiny se ukázal být osudovou chybou. Neustálé bití a ponižování ze strany rodičů v Evě zformovalo divokou a vzdorující povahu. Když jí bylo dvanáct let, otec se ji pokusil znásilnit. Matka se jí nezastala, a tak Eva utekla k sociální pracovnici a doufala, že bude umístěna do dětského domova. Administrativní chybou však skončila v ústavu určeném pro dívky s nejtěžšími mentálními vadami - dívky, které se samy nedokázaly ani najíst a přežívaly na lůžkách.

Eva marně přesvědčovala vychovatelky, že sem nepatří. Podle Josefa Klímy ze soudních spisů vyplývalo, že se k chovankám opravdu chovaly krutě. Sama Eva později vyprávěla, že ji na tři hodiny připoutaly k rozpálenému topení a jindy na ni střídavě stříkaly horkou a studenou vodu. Píchaly jí nejrůznější injekce, po kterých se nemohla hýbat a slintala. Jedna vychovatelka navíc Evu pohlavně zneužívala.

(Zdroj: www.idnes.cz)

Pokud byla Evina psychika při příchodu do ústavu mírně narušena, po čtyřech letech už byla zcela vyšinutá z normálu a nedala se napravit. Zapálení starých novin ve skříni bylo posledním pokusem o únik z pekla. Eva podle svých slov doufala, že když ústav vyhoří, chovanky budou přestěhovány do lepšího zařízení. V ataku šílenství jí nedošlo, že mnohé z nich jsou zamčené v klecích a jiné ani nevstanou z lůžka.

Soud pro její motivy překvapivě našel pochopení a poslal ji do vězení na pouhých pět let. Věznice mohla být pro Evu teoreticky tím nejklidnějším místem, jaké kdy v životě poznala. Přesto zde vyvolávala rvačky a pokusila se zabít dozorce. Když ji popadl záchvat zuřivosti, nestačilo na ni ani šest mužů. Muselo se jich seběhnout nejméně sedm.

Evě z těchto důvodů hrozilo, že se jí pobyt ve vězení protáhne o celou dekádu, osvobodila ji však amnestie Václava Havla. Problém byl, že neměla kam jít. Nikde ji nechtěli, každý se jí bál.

Nakonec si ji vzal pod křídla snad sám anděl v těle jezuitského pátera Františka, který byl za komunismu sám několikrát vězněný a byl ochoten pomáhat duším nejzbloudilejším. Evu u sebe nechal bydlet a podpořil její touhu podstoupit změnu pohlaví. Z Evy se stal René, ale jeho trable tím zdaleka neskončily. Je pravda, že na Františka nikdy nezaútočil. Svou agresi však obracel proti sobě a věcem okolo sebe. Páterova svatá trpělivost prošla těžkou zkouškou, když musel neustále zasklívat okna a zastavovat Renému krvácení z přeřezaných tepen. A pak se stal další zázrak.

Vizualizace naší přelidněné planety v blízké budoucnosti, ilustrační foto

Jak bude vypadat naše planeta v roce 2050: Přelidnění a úmorná vedra

René se zamiloval do páterovy švagrové a ona jeho lásku opětovala. Vydržela to s ním deset let, než pochopila, že tento osudem poznamenaný muž nenalezne vnitřní rovnováhu ani po jejím láskyplném boku. Odstěhovala se do Kanady a René založil druhý požár, tentokrát v bytě, kde společně bydleli. Chtěl se prý udusit kouřem a neuvědomil si, že tím ohrozí nájemníky v celém domě.

Tentokrát už neskončil ve vězení, ale na uzavřeném oddělení psychiatrického ústavu. V roce 2014 odtud uprchl a ukončil svůj život skokem pod vlak. "Nemůžu se nikomu podívat pořádně do očí, mám na svědomí hodně lidí," přiznal před smrtí.

(Zdroj: www.tyden.cz)

Akční letáky