Jaký byl skutečný osud žhářky z Requiem pro panenku: Marika zapálila znovu

Film Requiem pro panenku byl inspirován skutečným příběhem.

Film Requiem pro panenku byl inspirován skutečným příběhem.

Foto: Pixabay.com

Film Requiem pro panenku od režiséra Filipa Renče zná určitě mnoho z vás. Srdceryvný snímek natočil v roce 1991. Všimli jste si, že je v úvodu snímku krátká, mrazivá věta „film byl natočen podle skutečné události“? Tento příběh se totiž před téměř 36 lety skutečně stal.

Hlavní postavu Mariku si ve snímku zahrála herečka Anna Geislerová (44). Vyobrazena byla jako křehká dívka, se kterou se osud opravdu nemazlil. Ve svých dvanácti letech byla znásilněna vlastním otcem a následně se kvůli chybě úřadů dostala do Ústavu pro mentálně postižené v Měděnci, kam však nepatřila. Tento ústav je ve filmu vykreslený jako zámek hrůzy, ve kterém panovaly podmínky jako v koncentračním táboře. Svěřenkyně byly v ústavu týrány svými vychovatelkami, přivazovány k horkému topení či krmeny odpadky. Nakonec Marika trýznění nevydržela a ústav podpálila. Zemřelo 26 mentálně postižených děvčat. Film ukazuje neochotné chování hasičů, kteří požár nehasí a nechají dívky ve vrchních patrech uhořet se slovy „pro ty debily je stejně lepší, když umřou.“

Skutečný příběh se v hlavní linii odehrál stejně, mnoho věcí však neodpovídá realitě. Hlavní postava příběhu se jmenovala Eva Kováčová a nebyla to křehká, bledá dívka, ale temperamentní Romka. Totožný s filmovým příběhem je fakt, že se s ní život už od mala nemazlil. Už jako malé miminko byla matkou zavírána do sklepa. Když ji sociální pracovníci našli, byla umístěna do kojeneckého ústavu. V jejích šesti letech se ale bohužel dostala opětovně do rukou své matky.

Hranice mezi zdravou a narušenou psychikou je křehká.

Rosenhanův pokus: Do blázince zavřel zdravé dobrovolníky, co se stalo, nečekal

Už odmala trpěla záchvaty vzteku a často se sebepoškozovala. Už tehdy si uvědomovala, že nesnáší své ženské tělo. V jejích dvanácti letech přišla další rána, která se stala totožně i ve filmu. Byla znásilněna svým otcem. Následně na něj podala trestní oznámení. Bohužel potom, co ji matka vyhrožovala, své udání stáhla. Zanedlouho poté vyhledala Eva sama sociální pracovnici.

Pak přišel ten osudový moment, kdy se agresivní, ale bystrá slečna dostala administrativní chybou do ústavu pro mentálně postižené. Ten ale nebyl tak hororový, jak ho režisér Renč ve svém filmu vykreslil. Ve skutečnosti byl ústav tou nekrásnější vilou ve městě. Vychovatelky používaly přísné výchovné tresty, nebyly ale tak sadistické, jak jsou ve snímku vyobrazovány. Přesto se tady Eva trápila a začala se pomalu připravovat na den, kdy ústav zničí.

1. listopadu 1984 se Eva obrátila na vychovatelky, že je s ní něco špatně. Ty jí místo vyslechnutí daly utišující injekce. Večer téhož dne nacpala Eva do skříně noviny a zapálila je. V ústavu ve stejném dni zemřelo 26 děvčat. Podle slov samotné Evy se tato tragédie stala proto, že chtěla zachránit ty, které ještě měly naději žít. Chtěla, aby byly přesunuty do jiného ústavu.

Sovětský svaz využíval psychiatrické léčebny k internaci politicky nepohodlných osob.

Sovětská psychiatrická léčebna: Diagnóza schizofrenie - horší rozsudek než gulag

Po tomto činu strávila Eva devět let ve vězení, dostala se z něj jen díky prezidentské amnestii. Poté se jí ujal kněz, kterému svedla švagrovou. V tomto období se také nechala přeoperovat na muže a nechala si změnit jméno na René. Se svou ženou Alenou byl René celých deset let.

Zdá se to být jako idylický konec tragického životního osudu. Bohužel tomu tak není. René trpěl až do své smrti sklony k sebevraždě. Po desetiletém vztahu ho jeho žena opustila a on podpálil jejich společný byt. Od té doby pobýval v brněnské psychiatrické léčebně.

Příběh Evy alias Reného má smutný konec. Roku 2014 z psychiatrického oddělení utekl a následně spáchal sebevraždu. Můžeme se jen domnívat, jaké obrovské utrpení prožíval. Chybou úřadů nedostal adekvátní péči, díky níž mohl mít naději na lepší život.

Akční letáky