Podle legend i archeologických vykopávek vznikl Řím v roce 753 př. Kr. a od tohoto data začínal římský letopočet. O nejstarších dějinách Říma mnoho zpráv nemáme, jedná se většinou o pověsti. Původně šlo o málo významné středisko, které se až za vlády etruských králů stalo městem. Po vyhnání posledního krále se Řím stal roku 510 př. Kr. republikou. Zlatým věkem římské kultury je nazýváno zejména období za dlouhé a klidné vlády Augusta na přelomu letopočtu.

Život v Římě plynul po mnoha staletí a za tu dobu se z malé nevýznamné opevněné osady v močálech stalo světové velkoměsto s přepychovými stavbami. Život Římanů se v mnohém podobal tomu dnešnímu. Ve městech už tehdy bydleli v činžovních domech, v mládí chodili do školy, po studiích se věnovali své práci. Žili bohatým kulturním životem, měli rádi divadlo i pohled na sportovní zápolení. Scházeli se v hostincích, aby si vyměnili novinky, dobře se najedli a pobavili hudbou, tancem i četbou. Život na ulicích Říma byl pestrý a rušný.

Lázně i pro otroky

V oblasti hygieny, odívání i jídla se Římané učili od Řeků, ale záhy je překonali. Římané dbali na tělesnou hygienu, ve městě bylo přes 170 veřejných lázní s oblékárnami, bazény se studenou i teplou vodou, ale také parní lázně, sportovní hřiště a občerstvení. V lázních Římané besedovali, v zimě se chodili prohřát, osvěžit tělo si v lázních mohli jak svobodní, tak otroci. Tím se lázně staly nejdemokratičtějším místem v Římě, bez šatů si byli všichni rovni. Lázně budovali Římané všude, kam přišli a už tehdy využívali minerálních pramenů. Komunální hygienou také brzy předběhli Řeky. Skoro v každém domě byl vodovod, kanalizace a koupelna. V římských domech, ale také na ulicích byly běžně dostupné toalety.

Historické letopisy uvádějí, že v roce 315 n. l. bylo v Římě dostupných 144 veřejných záchodků. Veřejné toalety byly zásobeny tekoucí vodou pro umytí rukou po vykonání potřeby a odpadní systém odváděl splašky z toalet do stok. Čistá voda byla pro Římany tedy velmi důležitá, přiváděli ji povrchově, stavěli akvadukty a studny, které přiváděly vodu do městských vodojemů. Akvadukty se budovaly s mírným sklonem, aby dostatečným tlakem a spádem měli Římané zajištěnou vždy stálou dodávku vody. V Římě byl kladen rovněž velký důraz na ústní hygienu, věnovali jí mnoho času a pro krásný a zářivý úsměv vynalézali někdy až bizarní metody čistění.

Pod tunikou se nenosilo nic

V oblékání byli Římané velmi konzervativní, nejběžnějším svrškem byla tunika, která se v pase převazovala tak, aby vpředu zakrývala kolena a vzadu zůstala o trochu kratší. Jakákoliv inovace vzhledu tunik nebyla lidmi většinou přijata. Když se objevila tunika s rukávy, vystoupil proti jejímu nošení Cicero dokonce v senátě. Tunika musela dosahovat kolen, když se mladý Caesar pokusil tuniku prodloužit pod kolena, rovněž se to shledalo s všeobecným nesouhlasem. Pod tunikou se nenosilo nic, komu bylo v tunice zima, musel si obléknout dvě. Zpočátku byla tunika čistě bílá, pouze senátoři ji mohli mít zdobenou širokým nachovým pruhem. Příslušníci jezdeckého stavu tzv. equites měli nachový pruh úzký. Zprvu nosily tuniku i ženy, později u žen převládlo dlouhé roucho zvané stola. Později přišly do mody také tuniky i stoly barevně pestré.

Tógu (slavnostní svrchní oděv, plášť) směli nosit pouze svobodní občané Říma (muži s římským občanským právem) a byla nutná při všech úředních jednáních a veřejných vystoupeních. Bylo nemyslitelné, aby tógu oblékl například otrok, cizinec, nebo žena. Šlo o veliký, elipsovitý kus vlněné látky, který dosahoval délky až sedmi metrů. Tóga toho hodně o svém majiteli prozradila, například způsob řasení i nošení vypovídal o vzdělání i kultuře jejího nositele. Existovalo několik druhů tóg, například tóga pulla byla určená na smuteční obřady a pohřby či tóga picta byla barevná a naopak určená na oslavy. Spodní prádlo bylo v antickém Římě pouze výsadou žen, šlo o druh oděvu, který se nazýval mamillare (zřejmě z lat. „mamma“ – prs) a nejvíc se podobal současným podprsenkám. Antická verze spodních kalhotek nebyla obvyklá. Římané doma obouvali sandály a na ulici boty zvané calceus. Typické okované boty vojáků caliga známé ze jména císaře Caliguly. Starověcí Římané přišli s ponožkami v sandálech, což se v našich krajích považuje za společenské faux pas.

Začínalo se vejcem a končilo jablkem

Zprvu se v Římě jedlo velice skromně, typická byla pšeničná kaše s cibulí, fazole, kapusta, sýr, doma pečený chléb, řepa. Ke slazení se používal med. Moc a bohatství říše s sebou přinesly změnu v jídelních zvyklostech. Zejména bohatí Římané konzumovali ve velkém lahůdky z celé rozsáhlé říše a vzdálených končin. Honosné večeře začínaly vejcem a končily jablkem (odtud vzniklo rčení od A do Z – ab ovo usque ad mala, od vejce po jablko). Pramenitá voda byla nahrazena vínem a hostiny římské smetánky byly svým marnotratným přepychem vyhlášené.

Hostiny trvaly několik dnů a obsahovaly nespočet chodů, to vše v doprovodu muzikantů a tanečníků. Exotické pokrmy připravovali kuchaři, avšak dobrý kuchař musel zvládnout nejen chutně pokrm uvařit, ale také patřičně nazdobit tak, aby vytvořené dílo uspokojilo veškeré smysly. Římané uměli ocenit kuchařského mistra a dobrého kuchaře si vážili nad zlato. Seneca s opovržením popsal toto obžerství takto: „Jedí, aby pak dávili, a dáví, aby pak jedli!“

Dům hlídal pes nebo otrok

Římský dům se v mnohém podobal tomu řeckému a společným znakem bylo atrium. Tento pravoúhlý prostor ve střední části obytného domu byl rozšířený především v období řeckého helénismu a římské antiky. Okna domu směřovala do dvora a směrem do ulice byl jen vstup do domu. Vchod obvykle střežil otrok s holí, nebo pes. Výstražné tabulky s názvem „Cave canem!“ informovaly nevítané návštěvníky, že dům hlídá zlý pes. Bohatí Římané bydleli v rozsáhlých domech s předsíní a mnoha pokoji a ložnicemi. V zadní části domu se rozprostírala dvorana lemovaná sloupořadím, okrasnou zelení a někdy kašnou s vodotryskem. Ti méně majetní Římané se tísnili v malých bytech několikaposchoďových činžovních domů.

Domy tvořily rozsáhlá náměstí (tzv. fora, forum Romanum), které zdobily triumfální oblouky, sloupy, chrámy, lázně, divadla a další veřejné budovy. Okna domů se nezasklívala, jelikož panovalo v celé krajině velmi příznivé počasí. Domy neměly ani komíny, v zimě se většinou přitápělo přenosnými kamny. Honosné domy a lázně byly vybaveny ústředním topením (už v 1. století př. Kr. vynalezl jeden Říman obdobu ústředního topení, horký vzduch se hnal kanálky pod podlahou i ve stěnách a vyhříval místnosti). Na nábytek si Římané, podobně jako Řekové moc nepotrpěli. Klíčovým prvkem bylo lehátko, na kterém besedovali, jedli, odpočívali. Vybavení nábytkem bylo skromné, což bylo pro časté stěhování praktické. Židle znali také, ale neměli opěradla. Svršky ukládali do truhel nebo skříní.