Jak vypadal život běžného vojáka v římské legii? Stres, dril a strašné tresty

V úspěšných legiích získali vojáci pocty a slávu.

V úspěšných legiích získali vojáci pocty a slávu.

Foto: Profimedia.CZ

Nechat se naverbovat do římské armády znamenalo zasvětit 25 let života vojenské službě a riskovat smrt v neznámých končinách. Přesto se v Římě našly celé davy mladých mužů, kteří se do legií dobrovolně hlásili. Pokud dlouholetou službu přežili, obdrželi od státu kus půdy a stali se váženými usedlíky. Co všechno ale museli kvůli tomuto cíli přetrpět?

Aby se muž mohl stát římským legionářem, musel prokázat římské občanství a projít zdravotní prohlídkou. Fyzicky slabí jedinci a muži nižšího vzrůstu sítem zpravidla neprošli. Obzvláště vítáni byli naopak urostlí hoši z venkova, o kterých se věřilo, že nejsou tak rozmazlení a zhýčkaní jako měšťáci. Z náhrobních kamenů lze vyčíst, že zhruba dvě třetiny vojáků vstoupily do armády mezi 17. a 20. rokem věku.

Nudu vojáci neznali

Nováčky čekal tvrdý trénink. Museli si zvyknout na dlouhé pochody s plnou bagáží a naučit se zacházet se zbraněmi. Volného času moc neměli ani zkušenější vojáci. Velitelé se obávali, že během lelkování by mohli přijít na nebezpečné myšlenky a pokusit se o vzpouru nebo zběhnout.

Římští legionářiŘímští legionářiZdroj: Profimedia.CZ

Římské legie musely být v první řadě flexibilní a přesouvat se rychle z místa na místo. Vojáci denně urazili zhruba 30 kilometrů, přičemž na zádech nesli 30-40 kg zátěže: kromě štítu, zbraní a zbroje si nesli jídlo na několik dní, čutoru s vodou, základní nádobí a houni na spaní.

Večer se utábořili a připravili si večeři. Suroviny nemuseli osobně shánět, obstaralo jim je vedení výměnou za srážky z platu. Legionáři se živili především obilím, hovězím a vepřovým masem, doplněným o luštěniny, zeleninu a sýr. K pití se podávalo kyselé víno.

Až potud by to vypadalo jako poměrně dobrodružný putovní tábor. Když ale přišla bitva, sen o zabezpečeném životě ve výslužbě se některým rozplynul. Ti ostatní přirozeně začali pochybovat o tom, zda vyslovení vojenské přísahy bylo správným rozhodnutím. Cesta zpět nicméně neexistovala.

Disciplína nutná

Na dezertéry čekal trest smrti ukamenováním nebo ubitím holemi. V případě hrozící vzpoury mohl velitel přistoupit k takzvané decimaci, kdy nechal pro výstrahu zabít každého desátého vojáka v řadě. Tvrdé tresty se však udílely i za mnohem lehčí provinění. Poslušnost a disciplína se utužovaly bičováním, srážkami ze žoldu či omezením přídělů jídla.

Pozitivní nálada zpravidla panovala v legiích, jimž se podařilo dosáhnout významnějších vojenských úspěchů. Takový útvar si vypěstoval dobrou pověst a naplňoval své členy hrdostí.

Lítý boj Římanů proti Keltům

Záhada ztracené Deváté legie: 5400 elitních bojovníků zmizelo, vědci netuší proč

Ne všechny formace se ale dočkaly slávy. Římané byli v roce 9 n. l. zcela otřeseni zprávou o osudu XVII., XVIII. a XIX. legie, které padly do léčky germánských kmenů. Vojevůdce Publius Varus se tehdy nechal přesvědčit důstojníkem Arminiem, aby vojáky poslal do Teutoburského lesa. Neuvědomil si přitom, že Arminius je původem Germán a chce se Římanům pomstít za invazi na území svých předků. V lese na římské vojáky čekaly nekonečné nepřátel a do posledního je zmasakrovaly. Kdo nezemřel v boji, byl obětován germánským bohům.

V Teutoburském lese padlo asi 20 tisíc legionářů. Generál Varus v zoufalství spáchal sebevraždu.

Neradostný život římského vojáka přibližuje anglické video:

Zdroj: Youtube

Zdroje: www.thegreatcoursesdaily.com, www.historyextra.com, www.warhistoryonline.com