Staň se legionářem
Římská armáda byla svého času největší a velmi obávanou bojovou sílou starověkého světa, která čítala na svém vrcholu kolem půl milionu vojáků. Vojáci byli velmi dobře vycvičení, měli nejlepší zbraně a zbroj. Díky tomu si Řím podmanil rozsáhlá území. Armáda se skládala z legií, z nichž každá měla čtyři až šest tisíc vojáků. Ty se dále dělily na menší jednotky – kohorty o pěti stech mužích a centurie o osmdesáti mužích. Pokud se muž chtěl stát legionářem, musel prokázat, že je svobodný římský občan a je starší sedmnácti let. Ideálně měl měřit nejméně 170 centimetrů, musel být fyzicky zdatný a zdravý, což ukázala zdravotní prohlídka. Přednost měli chlapci z venkova zvyklí na tvrdou práci a fyzickou námahu, dále pak kováři, řezníci či tesaři.
Rekruti se museli upsat službě v legiích na dvacet pět let, což znamenalo žít ve vzdálených krajích, vzdát se veškerého běžného i rodinného života. Až do konce 2. století n. l. vojákům dokonce zákon zakazoval uzavřít manželství.
Do legie...
Mladé muže, kteří byli přijatí pak čekal několikaměsíční tvrdý výcvik. Zpočátku se trénovala fyzická zdatnost a většinu času trávili nácvikem pochodů a cvičením, včetně plavání. Museli být schopni urazit 24 římských mil (35, 488 km) za pět hodin v plné zbroji. Pak následoval výcvik se zbraněmi, nejprve dřevěnými, které byly dvakrát těžší než skutečné, aby se trénovali v síle a vytrvalosti. Nakonec se učili bojové taktice. Znali jen dril a výcvik bez přestávky, ve volném čase, dá-li se to tak nazvat, pak procvičovali při simulacích bojů svá postavení a formace.
Po výcviku pak byli přidělení ke své legii, kde museli složit vojenskou přísahu a slíbit věrnost císaři.
Následující video ukazuje příběh jednoho legionáře:
Na taženích
Římští vojáci byli díky své fyzické kondici schopni pohybovat se na dobývaných územích velmi rychle a za den ušli desítky kilometrů, díky tomu často překvapili nepřítele. Večer po celodenním pochodu si unavení vojáci museli vybudovat svá noční tábořiště. To znamenalo vykopat příkopy, z hlíny navršit valy a postavit ochrannou zeď z palisád. Uvnitř pak spali v kožených stanech, přibližně po osmi. Ráno museli zeď zničit a zasypat příkopy, aby místo nemohl použít nepřítel. A následoval další přesun, případně bitva a zbudování nového tábořiště.
Ani v době, kdy neválčili, neměli odpočinkový život, možná jim jen odpadlo každodenní stavění tábořišť. Armáda byla pro římský stát prostředkem vykonávání moci na dobytých územích. Vojáci strážili pevnosti a hranice, ale vybírali i daně a dohlíželi na obyvatelstvo. Podíleli se budování silnic, viaduktů a dalších staveb. I takové činnosti byly proložené neustálým výcvikem a udržováním fyzické zdatnosti – ranním cvičením, běháním a dlouhými pochody. Také pro boj museli být neustále připravení, a tak drilovali ovládání zbraní, vojenskou taktiku, manévry.
Ještě jeden pohled na život legionáře a podrobnější informace poskytuje následující video:
Tresty a vytoužená odměna
Po celou dobu své služby byli římští vojáci podrobení velmi tvrdé disciplíně. Jakákoli neposlušnost se trestala. Na jednotky dohlíželi centurioni, kteří byli obvykle krutí. Nosili hůl nebo prut z vinné révy a za každý projev nevole vojáky bili. Za velké prohřešky, třeba když voják na hlídce nebo před splněním úkolu usnul, hrozil až trest smrti.
Proč byli mladí muži ochotni obětovat své mládí, podstoupit tvrdý život legionáře a riskovat život? Dostávali plat, měli zajištěnou stravu a lékařskou péči. Ta pravá odměna je ale čekala po skončení služby, když se z nich stali veteráni. Dostali poměrně vysokou peněžitou odměnu, mohli si ponechat část ukořistěného majetku, a hlavně – stali se vlastníky půdy. Měli mnohé výhody a byli osvobození od placení daní. A směli se oženit. Obvykle si vzali své tajné „milenky“ a adoptovali své děti, které s nimi měli. Mnozí se, především na nových územích, stali významnými, ctěnými a bohatými občany.
Zdroje: www.historyhit.com, www.exploros.com, www.memento-historia.cz, www.wondriumdaily.com
