Římská říše v době svého vrcholu představovala jedno z největších území v dějinách a klíčem k římské expanzi byla disciplína a výkonnost její armády. Ta se skládala nejprve z bohatých římských občanů, jejich služba trvala nejdříve krátce, ale pak bylo potřeba postupně armádu zprofesionalizovat. U krátké vojenské služby nebyly dávky a důchody nutné, vše se však změnilo poté, když v roce 108 př. n. l. však konzul Gaius Marius inicioval profesionalizaci armády.
Kdo vstoupil do armády, měl se královsky
Vláda si byla vědoma, že je potřeba vojáky do služby nalákat, proto za vojenský život byly po deseti letech služby nabízeny odměny v podobě půdy, pracovních zvířat nebo penze ve stejné hodnotě.
A zde se občané Říma rozdělili na legionáře (praví římští občané) a pomocníky (neřímští občané), přičemž pomocníci vydělávali třetinu platu legionářů a často bojovali v předních liniích. Když službu ukončili, získali plné římské občanství, a s ním i právo volit, vlastnit majetek, uzavřít sňatek s římským občanem nebo kandidovat do občanských a veřejných funkcí.
V tomto videu nalezneme mimo jiné informaci o tom, kolik vojáků se dožilo důchodu:
Video říká, že 78 procent mužů se dožilo věku 35 let. Věku 40 let se už ale dožilo jen 69 procent vojáků a věku 45 let už jen pouhých 60 procent, tedy o něco více než polovina. V té době jich však již většina byla mimo službu. To bylo zapříčiněno smrtí, nemocí anebo postižením, které znamenalo i předčasné ukončení služby. Z toho plyne, jak říká video, že pouhá polovina všech profesionálů se dožila "důchodu", tedy konce služby, a mohla čerpat s ním přicházejících výhod.
Další benefity za 10 let služby
Z vysloužilých vojáků někdy vznikala celá města, kde měli veteráni i správní funkce a stávali se významnými členy místní společnosti. Ani po dlouhých letech v armádě nikdy zcela neopustili službu Římu.
Jak však vojáků přibývalo, půda docházela, proto většina vysloužilců získala peněžní odměnu podobnou důchodu. Penzijní fond byl placený ze zvláštních daní, a vysloužilci měli na penzi nárok až 25 let. Praemia – tak se příspěvek jmenoval - dosáhla výše 12 000 sestercií pro legionáře a 20 000 sestercií pro pretoriánskou gardu, což zhruba odpovídalo dvanáctiletému platu v armádě. Za Septimia Severa se pak praemie ještě zvýšila na 20 tisíc. Někteří vojáci mohli odejít do důchodu jako bohatí muži a vybudovat si pohodlný život, kdy navíc mohli i oficiálně uznat svou ženu a děti a usadit se s nimi. Jako vojáci se totiž ženit nesměli, ale přivíraly se nad tím oči. Invalidní římští veteráni byli navíc osvobozeni od placení daní.
Zajímavé je, že někteří historici spojují počátek pádu Západořímské říše s rozhodnutím senátu snížit vojákům penze. Občané tak ztráceli motivaci přidat se k armádě a vyhledávali jiné profese.
Složitá hierarchie římské armády
Římská armáda přitom měla velmi jasnou strukturu i hierarchii, při níž rozhodovaly i vaše znalosti. Podle toho se armáda dělila na imuny, kteří například nemuseli stát na stráži, na elitu (principales), centurioni a nejprivilegovanější z této třídy byl aquilifer neboli nositel orla. Nesl orlí prapor legie a vedl legii do boje. Pak zde bylo ještě několik desítek signiferů, kteří byli vysoce vyznamenaní a měli další hodnost po centurionech, kterých bylo zhruba 80 a byli páteří armády. I uvnitř centurionů existovalo další rozdělení. Nad centuriony byli tribuni s jezdeckou hodností a jeden vyšší tribun se senátorskou hodností. V čele legie pak stál legatus legionis, legionářský legát, vysoce postavený senátor, který byl ve funkci obvykle tři až čtyři roky.
Neveselým faktem ale je, že doma, po skončení služby, se římský voják musel potýkat s mnoha předsudky. Civilisté totiž vojáky opovrhovali a například Tacitus často mluví o obyčejných legionářích jako o volgus, mase nebo lůze.
