Po nástupu nacismu necítil ani jeden z nich obavy, že by se jim mohlo něco stát. Byli vychováváni jako patrioti a vlastenci, židovský původ šel stranou. Nedbali nařízení a chodili do kin a divadel, využívali městskou dopravu a volně se pohybovali po Praze. Poznali se na jaře 1940. Zamilovali se do sebe. Po tom, kdy se Evina matka po dvou měsících věznění vrátila na pohled o čtvrtstoletí starší, věděli, že jde do tuhého, ale nechtěli jeden druhého opustit. Na předvolání k transportu, které dostala Eva v roce 1942 reagoval Rudolf po svém. Vynutil si místo mezi ostatními vězni a svou drahou ženu neopustil. Byl sice považován za blázna, ale esesmani ho od rozhodnutí dlouho nezrazovali.

Láska až za hrob

Po půl roce v Terezíně se vzali. Díky tomu dostali několik propustek. Měli možnost utéct, ale nikdy to neudělali. Věřili v dobro a nechtěli Němce ještě více rozezlit. Na tamní život si zvykli. Strádali a byli vyčerpaní, při životě je ale držely jejich povahy. Rok po svatbě se situace změnila a dostali se do transportu do Osvětimi. Nebylo úniku. Jako zázrakem se dostali do rodinného tábora a nakonec oba prošli obávanou selekcí. Od začátku byli nerozluční, ale pro záchranu života se museli na čas rozdělit. Oba dostali práci v německých továrnách, každý jinde.

Setkali se krátce po válce. Jen co Rudolf získal svobodu, vydal se Evu hledat. Jako jedna z mála přežila tyfus, který řádil v táboře Belsen. Na nemoc zemřelo přes šedesát tisíc vězňů.

Emigrace

V Praze, kterou do konce svého života považovali za svůj domov, vydrželi jen tři roky. Politické změny jim byly tak moc nepohodlné, že radši emigrovali do Kanady. V Montrealu založili rodinu a Rudolf dostudoval medicínu, se kterou začal na Karlově univerzitě. Otevřel si vlastní praxi a dostal se mezi nejlepší psychiatry široko daleko. Byli jedni z mála, kdo dokázal o zvěrstvech druhé světové války mluvit. Zatímco Rudolf byl u porodu více než tří stovek německých žen, Eva je k smrti nenáviděla. Temné chvíle i střípky naděje popsali v knize Životy ve vypůjčeném čase.